Andrej Rublev

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Andrej Rublev není jen tak obyčejný žviotopisný historický film. Mnohem více, než na život Andreje Rubleva se zaměřuje na vykreslení života V Rusku 14-tého století. Pomáhá chápat ruskou historii a popisuje události, které formovaly tvrdou náturu ruského národa. Byla to doba, kdy víra znamenala vše a zároveň nic, kdy lidský život neměl téměř žádnou hodnotu. Myslím, že Andrej Rublev by mohl klidně sloužit, jako sociologické sonda té doby a to i přesto, že se režisér nevzdal uměleckých postupů. Rublevův život je snímán jen jako podružný sled událostí a na prvním místě jsou dějiny. Nájezd Tatarů na ruské městečko je pojat krutě a to i bez nějakých velkých filmových efektů a filmové krve. Působivé. Jen je mi líto pobíhající hořící krávy a koně spadlého z věže, jež evidentně polámal nohy, než ho kdosi probodl kopím. (13.11.2005)

Film je sice celkem dlouhý a místy by člověku mohl přijít i nudný, ale vtom na vás zaútočí scéna, kterou byste nečekali. Už od začátku je jasné, že je to nevšední dílo a když se vydržíte koukat až do nájezdu tatarů, nebudete litovat. Ten je jednak neskutečně brutální a mrazivý, ale hlavně, po něm už nepřijde ani chvilka nudy. Alespoň já se lépe soustředil ve druhé půli. Je to skvělý film a vyobrazení středověku snad nikde nedopadlo lépe. (20.05.2009)

Poprvé jsem Andreje Rubleva viděl ve středoškolském filmovém klubu, nepochopil z něj vůbec nic, málem u něj umřel nudou a ohodnotil ho 2*. Teď asi po pěti letech jsem se konečně odhodlal k jeho opětovnému zhlédnutí a vše trochu přehodnotil. Film je po všech stránkách úžasně natočený, což jsem tehdy nedokázal ocenit a konečně mi byl docela srozumitelný (rozhodně ne úplně, ale to asi nemůže být nikomu). Jediné, co bych mu dnes vytkl, jsou rádoby všeobecně platná humanistická poselství a vznosné otřepané fráze. Některé věty, které sám Rublev pronáší, působí hodně trapně a pouze efektně, ale vůbec ne realisticky. Vyznění filmu to pak spíš škodí, protože se Tarkovskij snaží zobecnit smysl filmu a usnadnit tak divákovi jeho pochopení. To by si však měl divák najít sám. (25.09.2007)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)