Andrej Rublev

Výborná Tarkovského práce, která budí respekt jak co se týče myšlenek, tak monumentálnosti. Bohužel ta okázalá "uměleckost" je tu až moc velká a drží si to ode mě odstup... Mám radši, když z filmu spíš přirozeně vyplývá, jako u Stalkera. i když to je samozřejmě jen subjektivní pocit. Pět hvězdiček tentokrát nedám, i když rozhodně smekám... A neviděl jsem naposled. (07.10.2010)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Mám hned několik prostých důvodů, proč se mi Rublev moc nelíbil. -- 1. EMOCE: Pokud zaznamenám v 200 minutové stopáži pouze cca 30 minut, které mě pocitově zaujmou a posadí mě pevně na zadek, tak prostě od přírody nemůžu být spokojen. 2. PŘÍBĚH: Je sice časově a vypravěčsky rozsáhlý, bohatý na postavy a dobové prvky, avšak formálně je až neúnosně roztahaný, zbytečně poetický a téměř po celou dobu jednoduše nudný. Mezi kapitolami jsou sice viditelné souvislosti a vše dává dohromady srozumitelný celek, ale Tarkovskij zasahuje do děje často velmi necitelně, jen okrajově přibližuje časové skoky a divák často neví co, kde a kdy se vlastně děje. 3. HUDBA: Zatímco česká Markéta Lazarová se svou unikátní ponurou výpravou výrazně opírá o nádherný hudební doprovod, zde tahle nezbytná složka všech kvalitních filmů trestuhodně absentuje (mrzí mě to hlavně v ohledu na závěrečnou scénu, kde se projeví přímo enormní hudební potenciál). -- Co se už ale z pohledu kvality upřít nedá, je vymazlená, obrazově neskutečně autentická a surová výprava, kterou by si dali za rámeček všichni velcí režiséři, a také historická věrohodnost co se podoby světského života v 15. století týče. Ani to však nedokáže zakrýt ten smutný fakt, že jsem většinu filmu spíše odevzdaně přetrpěl a že jsem se cítil v naprosto, ale v naprosto jiné společnosti než před dvěma týdny u geniálního Stalkera... 65% (24.02.2014)

Černá. Bílá. Dvě barvy, v kterých nám Tarkovskij otevírá svůj svět. A poté nechává v rámu poletovat částečky peří a prachu, které se vsakují do mraků a do půdy - jako prchavé pocity, jež se nesmazatelně vryjí do paměti, hluboké brázdy, ozvěny věčnosti. Pomocí drobných psychologických črt maluje historickou fresku dotýkající se celého národa. Pomocí času plynoucího ve spirálách rozeznívá pocity dávno skryté v naší přirozenosti. Dotýká se míst nejvyšších i hluboce instinktivních. V obyčejnosti nechává zaznít nadpřirozeno a pomocí těch nejmenších z lidí tvoří ikonu, v níž se zrcadlí sama klenba nebes. Veliký film, pro mě jeden z největších. (21.09.2017)

První významný Tarkovského film a můj hluboký divácký zážitek. Obrazy ze staré Rusi, syrové, kruté a zároveň produchovnělé a krásné. Můj vztah k ruské kultuře si prošel cestu od přesudků a naprostého odmítání všeho ruského vo vremja socializma, až po obdiv a niterný vztah k ruskému historickému, literárnímu i filmovému odkazu v čase dospělosti. (25.02.2013)