Nostalgie

Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. (06.12.2013)

Nesnažte sa pochopiť všetko a nezazlievajte režisérovi, keď sa vám to nepodarí. Nemáte predsa rovnaké spomienky ako on. Navyše je pekné neobliecť si svoj starý kabát, kým sa nevrátim domov. Alebo snažiť sa rozprávať so starcom v jeho rodnej reči, aby rozumel, no s dieťaťom po svojom. Tiež spoznať miestneho blázna a neskôr ho vidieť v zrkadle. Obklopovať rodnú chalúpku majestátnymi múrmi, ktoré nezakryjú snáď len nebo. Ale pozerať sa a čakať, kým zhorí sviečka, to je fakt nuda a ideálna metafora akurát tak pre stratu času. (11.11.2015)

S Tarkovského filmami týmto končím. Nerozumiem mu a nevidím najmenší dôvod, aby som sa snobsky skláňal pred jeho filmovým géniom. Je to podobný pocit, aký mám pri niektorých Felliniho filmoch. Sú to režiséri, ktorí sú príliš sebastrední na to, aby si uvedomili, že je tu aj nejaký divák, ktorému má byť ich výtvor určený. Nevidím to na odpad, pretože viacero obrazov, práca so svetlom a kamerou je pozoruhodných. Ale naladiť sa na problémy a duševný svet hrdinov sa mi nepodarilo. Dokonca som pri mnohých scénach mal pocit, ako keby si režisér povedal, že tento obraz bude vyzerať intelektuálne, umelecky, to tam nechám. Dojem samoúčelnosti a snahy o efekt mi prebíjal všetky ostatné dojmy. Takže Tarkovského prenechám divákom, ktorí mu rozumejú. (15.11.2016)

Tarkovský byl velikán, jeho filmy mě obdařily chvályhodnou dovedností pateticky se rozplývat s hubou dokořán a vytrvale odkapávající slinou v pravém koutku nad přerostlým plevelem v rozkvetlém parku. Ten chlap od základu přestavěl mé estetické vnímání světa kolem sebe, filosofická hloubka jeho děl a těžké dialogy mě přiměly důkladněji prostudovat ruské klasiky a přestože mi chybí zářez u Ivanova dětství, bez nejmenších pochybností by měl v mém vesmíru vystavěnou mohutnou pozlacenou sochu s rubínovými duhovkami, ke které by se sbíhali psi z nejširšího okolí, jen aby mu mohli uctivě ojet lýtka a pokorně pomočit podstavec. Nikdo mi nemusí trhat nehty, abych přiznal, že kdyby jeho filmy byly ještě o fous nádhernější, tak by se divákovi uškvařil čelní lalok. Nostalgii osobně považuji za Tarkovského opus magnum, v závěsu Stalker a Andrej Rublev, ale nad tím nemá cenu plýtvat slovy, neboť si do toho jeden musí smočit vlastní čumák. (11.05.2013)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)