Solaris

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)

Film se mi zdá býti ještě lepším než kniha (Lem v ní utkvívá příliš v technických popisech planety, které jsou pro ústřední konflikt filmu, beznadějný boj svědomí a konečné smíření s osudem, zcela podružné). Naopak zde... Pokud jdete do kina s cílem odpočinout si od starostí a vymýt si hlavu, nemůžete se hůř splést. Tento film podporuje mozkovou činnost :) (17.01.2007)

Musím říct, že i přes stopáž mi film utekl celkem svižně. Více než sci-fi je Tarkovského Solaris spíše artfilm, což je poznat hned od začátku. Záběry vody a zeleně jsou tak líbezné, že na člověka síla přírody zapůsobí i když sedí v místnosti. Naopak neutěšeně a ponuře působí prostředí kosmické stanice. Děj plyne pomalu, ale oko estéta se kochá, takže to nevadí. Kamera je úžasná, hudební doprovod a zvuky taktéž. Dost dobře nechápu, že něco, co má nepopiratelné umělecké hodnoty, mohlo vzniknout v tak umění nepřejícím a barbarském prostředí jako byl sovětský režim a ještě k tomu v roce 72. Možná odpověď na 2001? (22.05.2005)

Hodnotím po druhém zhlédnutí. Cítila jsem se jako při sledování některých Kubrickových filmů. Osobitá filmařina s nádherným vizuálem, ale téma, které mi jako "nesficistce" neleželo tak blízko jako lidský pohled do duše Ingmara Bergmana. V realismu se cítím bezpečně, raději stojím nohama na zemi, byť v hnoji, než lítat ve stavu beztíže po cizích galaxiích. Přesto i k mé realistické duši nějaké to vesmírné poselství dorazilo. :o) (26.08.2016)

(1001) Když jsem přemýšlela, co k Solaris napsat, protože ponechat to jen tak bez komentáře, to se mi nějak nechce, napadla mě ze všeho nejdřív slova z intimní divadelní hry, co jsem nedávno četla. Ústy hlavní hrdinky se tam autorka rozhořčuje nad tím, že kdykoliv muže sužuje nějaká potíž, je tato povýšena na problém celého lidstva, zatímco když se něco onálepkuje přívlastkem "ženské", je to odsunuto na druhou kolej, ať se tím zabývají ti přecitlivělí asociálové a neobtěžují s tím uvědomělou většinu. Tím nechci na tenhle film nechci nějak výrazně aplikovat feministická kritéria či bůh ví co, jenom bych to použila jako jakési podobenství mého přístupu. Dvě hvězdičky jsou totiž v tomhle případě spíš symbolické a moc konkrétního toho o mém názoru neříkají. Film vnímám jako komplexní a sofistikovanou výpověď jednoho člověka, který by mohl zastupovat skupinu podobně smýšlejících. A já do ní nepatřím. Nebudu si tady sypat popel na hlavu a říkat, že jsem asi moc hloupá, že k tomu možná jednou dojdu, že se na to podívám znovu a pokusím se víc soustředit, že je to moc dlouhé a že po zkrácení bych ihned výtky neměla nebo by byly menší. Nebudu to říkat, protože si to nemyslím. Ten film mě prostě nezajímá. (28.09.2009)