Solaris

Technicky brilantní a myšlenkově neskutečně na výši. Občas dokonce až nedosažitelné. Tarkovskij je ve své abstrakci na diváka velmi náročný a ve své sféře filozofie mu neulehčuje ani sekundu svých rozvláčných vizí. Všechna nepřístupnost je ale smazána krásně prostým ústředním tématem konfliktu nejzoufalejšího citu a chladně nicneříkajícího vědeckého výzkumu. A hlavně vám ručím za to, že když se necháte pohltit, nedostanete většinu výjevů díky jejich mnohoznačnosti z hlavy. (10.08.2007)

Z těch pár, mnou zhlédnutých filmů, Tarkovského je Solaris jediný, u kterého jsem dokázal alespoň zčásti proniknout do atmosféry. Také tradičně filozoficky a nábožensky laděné dialogy zde dopadají na úrodnější půdu, neboť Solaris je už sám o sobě dost mystický, tajemný a snový. Jakoby se vznášel mezi nebem a zemí a díky psychedelické hudbě v něm dokáže být i pouhá jízda po dálnici až nečekaně abstraktním zážitkem. Je vidět, že pro Tarkovského je mnohem důležitější vyprávění děje, než děj samotný, logické pointy bychom zde čekali marně (samozřejmě, ne že bychom je vyžadovali). Problém je ale v tom, že Tarkovského vyprávění mi navozuje silné stavy letargie, je nudné a zdlouhavé, tudíž velkou část jeho filmu vnímám jen jako hromadu šíleně natahovaného balastu kolem pár zajimavých sekvencí... 5/10 (24.01.2009)

Tarkovského filozofická fantasy, s ktorou sa mimoriadne pomazlil...tak mnohovýznamový a brut intelektuálny film som skutočne ešte nevidela. Dynamika na bode mrazu, avšak prehypermegalouchvacujúca vizuálna stránka a vskutku elegantná filmová lyrika. Svojou hĺbkou je veľmi ťažké Solaris vstrebať na jeden krát, no ja som to horko ťažko dolámaná s preležaninami na zadku nejako dopozerala... (29.12.2006)

Odpověď na 2001? V tom případě dávám jednoznačně přednost Tarkovského vizi před tou Kubrickovou (tímto se omlouvám mým oblíbencům Straussovi mladšímu a Halovi 9000). Nestává se mi zrovna často, abych se setkal s filmem, který zároveň funguje jako sci-fi, filosofická debata o životě, kvalitní vizuální podívaná a studie vztahu muže a ženy v jiném světě (tím vším totiž snímek je a velmi dobře drží pohromadě). Herecké výkony skoro strhující, myšlenková potrava více než výživná, dlouhou dobu je přítomné také napětí a po celou dobu těžko popsatelná Atmosféra (své udělala také vhodně zvolená Bachova hudba). K plnému počtu mi schází trochu toho prostříhání, odstranění nic neříkajících scén (v Rublevovi to byly nástěnné ikony, tady zas třeba obrazy v knihovně; ale zatímco ve starším Tarkovského díle jsem tušil, že mají nějaký pro mě skrytý smysl, tady mi to přišlo jako samoúčelné umělecké nic, které ještě k tomu narušilo jinak perfektní „beztížnou“ scénu) a objasnění alespoň některých otázek (ani ne tak důležitých, jako spíš nedořešených detailů, které snižují můj divácký zážitek z filmu). Prozatím to proto budou silné 4*, ale k filmu bych se rád v budoucnu vrátil, ať už kvůli tomu nestandardnímu vztahu či filozofickým myšlenkám. (23.03.2014)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)