Filmkomposition I
Recenze (1)
Jméno Wernera Graeffa dnes stojí v polostínu jeho tehdejších ideových kolegů – Waltera Ruttmanna, Vikinga Eggelinga či Hanse Richtera. Byl to ale i on, který filmové médium chápal jako nový autonomní „organismus“ a ne jen jako prostředek k vyprávění naivních příběhů. Během kulturního kvasu ve 20. letech 20. století působil ve skupinách Bauhaus či Stijl a věnoval se malířství, fotografii, industriálnímu designu; provozoval dokonce i autoškolu. Dnes je vnímán jako předchůdce strukturálního filmu, což dokazují i jeho krátké experimenty Komposition I/1922 a Komposition II/1922. V obou filmech dává prostor různě velkým geometrickým obrazcům, které podle předem daného schématu přeskupuje po celé ploše plátna. V dochovaných podkladech ke kompozicím upřednostňuje zejména pauzu (pomlku), jíž přikládá daleko větší důraz, než objektům samým. Chápe ji jako vztah mezi klidem a napětím, které divák mezi nečekaně těkajícími obrazci zakouší. Tento vztah o pár desítek let později rozpracovali právě strukturalisté. ()