Křižník Potěmkin

Když jsem viděla Křižník Potěmkin poprvé, moc jsem nedokázala pochopit, proč je to tak uznávaný film. Teprve s odstupem času doceňuji jeho kvality. Když uvážím, že Ejzenštejn používal statickou kameru, musel umět předem odhadnout a vyplnit prostor, dramatičnosti dosahoval pouze sestřihem pasáží, střídáním celku, polodetailu a detailu. Pasáž na oděských schodech jsem si pouštěla několikrát po sobě. Ano, Potěmkin je přelomový film a v době vzniku patřil k tomu nejlepšímu. I dnes po letech je skvělou učebnicí montáže. S přidanou hudbou jde i dnes o strhující podívanou. (24.11.2016)

.......to by musela stát vedle televize domina s bičem, abych nezačal u němého filmu klimbat. Ani kafe a burácení smyčců při vzpouře na Potěmkinu mě nedokázali probrat. No teď možná kecám, ta hudba byla vážně úderná a líbila se mi, ale to mi nestačí. Určitě teď zuříte a říkáte si, co bys chtěl od filmu z dvacátýhopátýho ty satanáši co nenávidíš němou kinematografii. A já odpovídám, že bych potřeboval něco, co bych mohl vyprávět dětem až budu starej nemohoucí dědek. Nějakou scénu ze které by se zježili vlasy i Kojakovi. Pravda, když dojde na schodišťovou scénu, moje srdce zaplesá. Navíc geniální scéna kočár vs. schody vs. beznohý bojovník je to co dělá film nesmrtelným a kdyby se podobné scény objevili vícerokrát, byl bych spokojen. Na druhou stranu mě zase napadá, že by z toho byl nesmyslný guláš nicneříkajících obrazů a duch té doby by byl v lautě. Tak sakra, proč hodnotím jak hodnotím....? Stydím se to přiznat, ale já vážně nevím! (27.08.2008)

Dramatické černobílé restaurované dílo Sergeje Ejznštejna sleduje osudy vojáků na křižníku Potěmkin a hlavně osudy lidí z městečka Oděsa. Zde se nedá komentovat herecký výkon jakéhokoliv herce, ani komentovat prostředí nebo akci....zde je jenom děj a nádherná hudba. Vše je totiž podpořeno dílem Dmitrije Šostakoviče, což v původním snímku z roku 1925 není. Film je němý a proložený pouze ruskými titulky ( České jsou taky k mání ). V roce 1975 byl film zrekonstruován a jako hudební podklad byla použita hudba Dmitrije Šostakoviče. Konkrétně jeho Čtvrtá, Pátá, Desátá a Jedenáctá symfonie. Já viděl tuto " novější " versi, která má vloženy ty části filmu, které byly tenkrát cenzurované. Film je dělen na pět částí. Část první - LIDÉ A ČERVI - " Revoluce je válka. Je to jediná zákonná, oprávněná, spravedlivá, opravdu velká válka ze všech válek jaké dějiny znají.....v Rusku je tato válka vyhlášená a zahájená.....Lenin 1905. Část druhá - DRAMA NA KURTU (LODI ). Asi nejnudnější část filmu před katastrofou. Boršč jí vládne. Část třetí - MRTVÝ VYZÝVÁ ( SPRAVEDLNOST ). Oděsané !!! Před vámi leží tělo bestiálně usmrceného ( dále by to byl spoiler, tak nepíšu ).....smrt utlačovatelům !!! Část čtvrtá - ODĚSKÉ SCHODY - Zde je vložena ta největší část vystřižených scén. Hlavně ty z dětmi. V ty památné dny město žilo.... a v této části jsou i ty nejkrvavější záběry. CITÁT - Pojďte, uprosíme je. Slyšíte !! Nestřílejte !! Část pátá - STŘETNUTÍ S ESKADROU ( SETKÁNÍ ). Obyvatelstvo Oděsy čeká na osvoboditele.....a nastala noc plná neklidu. Bál jsem se tohoto snímku, ale nakonec jsem vydržel a nenudil jsem se. V tom filmu je část historie, jak filmové tak Ruské. (16.01.2010)

Křižník Potěmkin zanechává hořkou pachuť revolučního filmu a oslavy rudé vlajky. Patetická glorifikace levicového myšlení, mne byla chvílemi až nepříjemná. Extrémně talentovaný Ejzenštejn podlehl ideologické konfrontaci mezi buržoazií a dělnickou třídou – závan sovětského filmu po celou stopáž zbytečně ruší. Na druhou stranu samotná filmová estetika je velice okouzlující; technika střihu, záběry z neobvyklých úhlů nebo zvládnutí davových scén jsou do dnešního dne unikátní a nadčasové filmové fragmenty. V jistých mezích je to doslova filmová učebnice zkrápěná bohužel několika rudými kaňkami. (19.06.2014)

Příběh vzpoury na Křižníku Potěmkin je až fatálně prostý. Nejprve posádka odmítá shnilé maso prolezlé červy, načež je jim doporučeno konzumovat tuto gastronomickou lahůdku po propláchnutí v osolené vodě. No, to by naštvalo každého labužníka. Sůl a červi! Co následovalo, nazvaly dějiny revolucí a študáci si tak dodnes mohou hrát na oblíbený živý obraz oděských schodů. Největší rvačky probíhají o roli kočárku, hůře už je na tom matka nebohého roběte. Kdo by chtěl také zářit v jediném hereckém pohybu a dokázat tak, že Stanislavský žije! Naneštěstí nejde jen o schody, ale o ty manévry! Nikdy jsem nebyla tak vyčerpaná a spokojená, jako když se ukázalo, že i na druhé straně jsou to ti kluci od nás! Naši bratři! (15.05.2012)