Ivan Hrozný I.

Přípravy na státnice mi pod ruku házejí opravdové skvosty. Což o to, Ejzenštejn docela zajímavě pracuje s předkamerovým prostorem, využívá klamání perspektivou a i ve 40. letech se nezbavil těch specifických montážnických střihových postupů. Jenže je to k smrti nudné a směšné. Herci kulí oči na plné obrátky, neustále prkenně stojí jako panáci a pronášejí vzletné kecy o ničem. Postavy tak nejsou lidmi, ale trapnými loutkami, které si Ejzenštejn vodí k obrazu Stalinovu. Nuda k uzoufání a sranda k pláči. 2/10 (25.05.2018)

O stupeň lepší než Alexandr Něvský. Přesto ale Ejzenštejna tak úplně neberu. Ta práce s kompozicí je svojí okázalou genialitou až přepálená a film vypadá nelidsky. Když se k tomu připočte neskutečná teatrálnost, je to něco nesnesitelného. Že jde o záměr, má pro mě malou váhu. Do jisté míry tu práci a jistou autoritativnost uznávám. Na druhou stranu ale nedokážu jen tak říct "je to dobrý film". Čtyři hvězdy si ale neodpustím. (06.08.2012)

Ivan Hrozný I & II V roce 1941, po fenomenálním úspěchu předchozího filmu Alexandr Něvský, za kterého Ejzenštejn dostal 1.2. 1939 Leninův řád, byl pověřen prací na třídílném eposu o legendárním ruském carovi 16. století Ivanu Hrozném. První díl navázal na úspěch předchozího filmu a Ejzenštejn byl za něj opět oceněn, tentokrát prestižní Stalinovou cenou. První díl se dostal do kin v roce 1945. Podobné štěstí ale neměl díl druhý (dokončený v roce 1946) – ten už nemilosrdně narazil na bariéru cenzury a diváci jej mohli spatřit až v roce 1958. Materiál ke třetímu dílu byl až na jeden zlomek zničen. Přeložený dokument nás zavádí do doby, kdy Ejzenštejn, který pomalu vzpamatovával ze srdečního infarktu, jež ho stihl po zákazu filmu, poslal na podzim 1946 Stalinovi osobní dopis a v únoru 1947 mu byla udělena audience. Z ní je uvedený záznam. Ejzenštejn dostal za úkol druhý díl přepracovat, ale nevydržel pracovní nápor a politické tlaky a přesně rok po rozmluvě v Kremlu v roce 1948 zemřel. Druhý díl se vysílal až v roce 1958, tedy již v době chruščovovského „tání“. Konečně v roce 1988 promítl na mezinárodním sympoziu v Oxfordu, pořádaném u příležitosti nedožitých Ejzenštejnových devadesátých narozenin, ředitel moskevského Muzea S. Ejzenštejna Naum Kleim jedinou dochovanou pasáž ze zničeného třetího dílu, ve které Ivan Hrozný vyslýchá cizího žoldáka. Podobnost s praktikami sovětské NKVD je evidentní dnes a nebylo možné ji přehlédnout ani za Stalinova života. Pro historiky však nemá tento jedinečný dokument zaznamenaný očitými svědky jen rozměr boje režiséra proti politické zvůli. Jistě, je až k smíchu, jak se trio Stalin – Molotov – Ždanov pasuje do role filmových producentů a z piedestalu své moci radí vystrašeným umělcům, jak mají točit a hrát; jak z výše svého neumětelství a umělecké impotence (Ždanov) uspokojují svá ega peskováním a poučování takového talentu, jako byl Ejzenštejn. Nelze si v tomto nevzpomenout na scény z Allenových komedií o drsných gangsterech toužících se ohřát v záři reflektorů a získat tolik postrádanou prestiž, uznání a slávu. Nenechme se ovšem mýlit tímto povrchním dojmem. Za tímto zdánlivým uměleckým ignorantstvím se skrýval přesně vypočítaný kalkul „inženýrů moci“, kteří přesně rozpoznali sílu a moc stříbrného plátna pro ideologický boj a historické uvědomění. Ejzenštejn byl přes všechny problémy, kterému sovětská moc vytvářela, ikonografem mladého sovětského státu, Andrejem Rublevem socialismu. Svým velkým talentem pomohl vizualizovat fiktivní obraz SSSR, dát mu tvář exportovatelnou do zahraničí právě v podmínkách, kdy ta pravá tvář sovětského státu byla zahalena tajemstvím a obehnána ostnatými dráty. Ne nadarmo další z „inženýrů moci“ Joseph Goebbels obdivoval Ejzenštejnův legendární Křižník Potěmkin a toužil, aby v německém filmovém průmyslu vznikl podobný umělecky silný, ale přitom výsostně ideologický film. Na hloupé agitky, ať už antisemitské či stalinistické, lidi příliš nezabírali. (24.02.2009)

Čtyřicátá léta představují ve vývoji poetiky hraného filmu přechodné období, které se otevírá směrem k moderně; přesto nebo právě proto "staré" filmy vznikaly minimálně do konce padesátých let. Velkolepá filmová freska přináší tragickou vládu jednoho z nejrozervanějších držitelů carského trůnu. Syn Vasilije III. nastoupil vládu jako pětiletý chlapec se zřejmě vrozenou psychickou indispozici. Jeho vláda vedle trvalých změn ruské státnosti (dobytí posledních chanátů-zbytků Zlaté hordy s výjimkou Krymského), přenesení expanze na Sibiř a neúspěšný pokus o průnik k Baltu (livonská válka) vytvořila základy státu, které v některých ohledech přetrvaly až do současnosti Ruské federace. Na druhou stranu právě tato vláda třetího ruského cara otevřela cestu k velké vnitřní krizi Moskevské Rusi na počátku XVII. století, jež vyvrcholila polskou okupací Moskvy. Patos, nesený nadšením ï přechodnou nadějí na lepší budoucnost po vítězství v druhé Velké vlastenecké válce, je současně i způsobem, jímž mohl Ejzenštejn alespoň zčásti negovat vracející se kult Stalinovy osobnosti a nový rozmach gulagu. Jisté je, že i v tomto případě na sklonku svého života vytvořil další nadčasové dílo. Jako v jiných případech i tentokrát na objednávku bolševického režimu. (01.03.2008)

Pateticky ztvárněný příběh Ivana Hrozného, který v 16. století sjednotil Rus. Natáčení filmu trvalo Ejzenštejnovi 3 roky a byl to jeho poslední film vůbec. Ve filmu jsou zajímavé bojové scény. Ejzenštejn vytvořil lepší dílo, než je jeho Alexandr Něvský, leč na absolutní hodnocení něco málo chybí. Není se co divit, že se Stalinovi film nelíbil. (25.09.2007)