Reklama

Reklama

Paláce lítosti

(festivalový název)
všechny plakáty
Trailer

Obsahy(1)

Dvě sestřenice, dospívající dívky, znepokojené svým bezcílným životem, se setkají během návštěvy své chřadnoucí babičky. Pod dojmem jejího vyprávění a představ o středověku, kdy člověka popadne strach a touha, se obě dívky mění a musí se vyrovnat s odkazem útlaku. (Fresh Film Fest)

Videa (1)

Trailer

Recenze (3)

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Nesmyslný popis i žánrové zařazení, jakož i ilustrační foto prozrazují, že z portugalského filmu Palácios de Pena dotyční viděli jen několik namátkových okének – takový snímek by si tu věru zasloužil lepší uvedení, protože pozornosti diváků na festivalu neměl uniknout. ***** Je to zároveň impresivní pocta něžné dívčí kráse a dramatická pocta rafinované ženské chytrosti. Film, jehož brilantní, přitom taktní a střídmá kamera vám bude po ten až lítostně krátký čas šedesáti minut odhalovat vzájemně se určující krásu dvou mladičkých sestřenek, zdánlivě křehké, hloubavé třináctileté vílí černovlásky a zdánlivě žensky se probouzející čtrnáctileté plavovlasé samičky v civilních, ale nesmírně poetických a nevšedních záběrech, a jehož scénář si vás zatím jemně a freskovitě zaplete do děje se závěrečnou pointou, která všemu zpětně udělí úplně nový drive. Zdánlivost je klíčové slovo. ***** Mocně to připomíná náladu a stavbu argentinských povídek Julio Cortázara, jejichž výbor se ne nadarmo jmenuje Změna osvětlení. Přesně to se děje i tady. (Ostatně první záběr: hutná tma, dva mlhavé, zastřené světelné body, postupně se přibližující, táhlé tóny snad velrybího zpěvu – napadá vás batyskaf, tajemná hlubina, světla se postupně zahřejí a zvýší svítivost a z šera se vylupují obrysy fotbalového stadionu. A uprostřed něj pod noční oblohou leží na trávě dvě, do hloubání o ubíhajícím čase ponořené půvabné děvenky. A na tribuně sedí v drahém kožichu stará dáma a láskyplně filosofuje. Dál je to stejně vizuálně jímavé a dramaticky záhadné, leccos začíná vysvítat, jevit se, a pak se v novém světle ukáže jiný příběh, který jste přece jen tak trochu tušili.) A i pokud jste byli během filmu pozorní, dostane vás to, a stejně se budete chtít podívat znovu, jak to vlastně bylo úplně přesně. A vsadím se, že i napodruhé vás strhne dívat se prostě spíš na tu rozpustilou, rafinovanou, a přece právě proto tak čistou ženskou krásu v těch dvou šelmích dospívajících dívenkách pod ostřížím a milujícím dohledem babičky, která jim ke hře předhazuje myš, aby se mláďata učila. ***** Totiž: Umírající dáma, majitelka slavného starobylého panství (Palácio de Pena), vyloží oběma dcerám, že ji zklamaly, a vybírá si univerzální dědičku mezi svými dvěma mladičkými oblíbenými vnučkami. Sestřenky, ta křehká zadumaná záhadná stvoření, podobná kočkám, se tedy o letních prázdninách potulují po jejím panství, tráví čas s babičkou, spolu, samy, s hejnem neurozených přítelkyň, hrají ragby, tancují na diskotékách, brouzdají pastvinami... smějí se, mhouří oči, přemítají... jsou si nejlepšími přítelkyněmi i bystrými sokyněmi, jak už to tak mezi šelmami na jednom území bývá, a nikdy nevíte, co si která doopravdy myslí. A babička spokojeně mhouří oči. Děj se dozvídáte mimochodem, z útržků, zdá se lehký, jako by jen udílel rámec k impresím. Nezatěžuje, skládá se skoro sám. ****** A potom babička ve všem poklidu a důstojnosti smířeně skoná --- skvělá scéna: luxusní bílá pohovka umístěná před skleněnou stěnou s výhledem na moře, koruny stromů prosvítají věžičky starých paláců, uprostřed sedí dřímající dáma s brýlemi, prsteny, zachumlaná v kožichu, a v osové souměrnosti k ní zleva i zprava leží každá z vnuček s hlavou na jejím klíně, černou a plavou, s punčoškami zabořenými do pelestí, znavených po noční diskotéce, skleněnou stěnu před nimi z druhé strany leští do divokých rytmů hudby se vlnící mladičká černoška se sluchátky na uších, dívky se probouzejí, každá po svém, a --- v ději nastává zlom: Díváme se, jak právnička obě děvčata informuje, že se stará paní bohužel nestihla rozhodnout, které z nich impérium svěří, a nyní tedy podle zákona nezbývá, než že se jedna z nich musí celého majetku vzdát ve prospěch druhé – a pak té starší stranou záludně pošeptá, že by tu byla ještě jedna možnost. A tak se do všeho toho nevinného kočkování a soutěžení princezen v ráji náhle vplazí had: chtivost, přitažlivost vlastnictví, peněz, moci, manipulace... a přirozeně nastává otázka, které z děvčat a jak se panství nakonec ujme, a sledujeme a poměřujeme z nové perspektivy, jak se dívky chovají, sledujeme projevy jejich zákeřnosti i náklonnosti, poněkud záhadné pohledy a vzájemné komentáře. ***** Jenže co když je to od začátku všechno jinak? Děj je vyprávěn kuse, ve výjevech, dá se poskládat jinak, a vy celou dobu spatřujete náznaky, tu něhu a vlídnost, ponechanou pentli, zavázaný střevíček, prohozenou poznámku, pohledy, doteky, křehkost, pel... i kamera je do nich zamilovaná, jak jsou --- všechny tři i s babičkou --- krásné, hravé, usebrané, jak se přece hluboce milují, navzájem okouzlují, jak se škádlí, jak se respektují a jak na sebe nedají dopustit, jak jsou srostlé... Nevypráví se to, nedokazuje, ale ukazuje, je to cítit: něžnou, vnímavou kamerou. Jak si nechávají prostor, nenarušují si samotu, samostatnost, nemusejí si nic vysvětlovat, jak na sebe hrají. Je to cítit i v babiččině rozpustilém, vlídném snu to ráno před smrtí, který jako by vypadl z Dekameronu. V ladnosti, s níž k sobě lnou. Jejich něžné ženské spojenectví je ve vzduchu kolem nich, v tom klidném napětí, soustředění, spočívání... A skrze kameru cítíte, že ten film sám je má rád, že přece nemohou být zákeřné, budí-li tak dojemnou pozornost. ***** A na konci opravdu čeká osvobozující rozuzlení, smích, pocítíte k nim novou, ulehčenou vlnu náklonnosti, a s ní přijde touha podívat se znovu, vidět to znovu těma správnýma, jedem nezkalenýma očima, užít si tu hru s nimi. Přijít na to, kde začala jejich dohoda, celá ta rafinovaná hra, jejímž cílem bylo od počátku uchovat si proti všem právníkům, ostatním příbuzným a také „přítelkyním“ nevinnost, vědomí, co je v životě důležité. Začalo to už tam na stadionu? Nebo je podnítil až babiččin soudcovský sen ze středověku (kde je poklidně na hranici upálen objekt chtivé touhy všech kolem!), a domluvily se až spolu, to ráno po její smrti? Jakou roli že to hrála ta mladá právnička? ***** Film je ale ještě svobodnější, protože ta magická kamera se vám celou dobu vemlouvá, svádí vás, dává pocítit, že vůbec nejde o to rekonstruovat si odpověď, která tam samozřejmě je, ale vychutnat si to – nenechat si tu krásu mezitím uniknout –, a tak zatímco přemítáte, kamera do vás jako kočka šťouchá a dloube, neodbytně, abyste se spíš dívali, hladili přítomnost očima, aby vrněla. Proč si dokazovat, jak jsou chytré, nezkažené a krásné, když právě stačí se naladit a vnímat to? Logicky přesně poskládaný film, který vám dokazuje, že vaše intuice se nemýlí. Jsou to princezny i pasačky, živé, křehké, opatrné, lstivé a rafinované právě tak, aby si uchovaly čistotu, svobodné, ničím nerušené rozpustilé dospívání. ***** A tak je to nakonec film vzdávající hold kráse svobdných žen, královniček, moudře a rozpustile rafinovaných, od mala vznešeně dospělých, a o šalamounské šelmí výchově takových žen, jež se ujímají vlády nad životem s nezastřeným pohledem. Stará dáma si v obou svých vnučkách vychovala důstojné pokračovatelky, nikoli strážkyně impéria, ale pravé podstaty života. ***** PLUS: Snímek má 60 minut, je lehoučký a křišťálový jako vzduch, střídmý, až asketicky a cudně natočený. S kázní, která dnes téměř nemá obdoby, se velice šetrně zachází s tou krásou, přes zřejmou bohatost interiérů i pozemků se nic neukazuje dvakrát, kamera není labužnicky chtivá, ale nesmírně zdvořilá a decentní. Natáčí malé královny a projevuje jim respekt. Ukáže vám moderní residenci i starobylé, vzácně zařízené komnaty, pastviny, rozvaliny paláců, ale vždy stačí jeden dokonalý záběr, abyste pochopili, a pak už neobtěžuje. Vznikl tak precizně vybroušený diamant, kde nezůstalo nic navíc, a všechny plošky jsou čisté, úsporné výsledky vzájemného dokreslení nejjednoduššího možného tvaru. Hlavním zdrojem sdělování je tu kamera, od ní se dozvíte nejvíc, ona vede vaši intuici nepřetržitě, chvílemi i proti mystifikujícímu ději, což se daří jen v těch nejlepších filmech - a opět to odkazuje ke Cortázarovi, ke stejně civilním, úsporným, logickým, a přitom emočně podmanivým, do krásy výjevů zamilovaným textům jeho povídek. ***** PLUS: Je neuvěřitelné a nesmírně úlevné a občerstvující vědět, že tak důsledný, náročný, reflektivní snímek vytvořili dva třicetiletí mladí mužové, jejichž dosavadním polem působnosti byly mj. videoinstalace a experimentální videoart. Stejně jako ta moudrá dáma z jejich filmu už nějakou dobu vkládám největší důvěru právě do nezkalené tvořivosti lidí od téhle věkové hranice níž, a je jednoduše uspokojující vidět, jak si oni jsou toho potenciálu síly a krásy vědomi zrovna tak. () (méně) (více)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Pena pena zpívají Gitano Flamenco od Středomoří; lítost a žal, hoře a strast. Moje vnučky se také dostávají do pubertálního věku; docela si něco podobného, co tu vidím, dovedu představit. Nejspíš to mají holky těžší, ale sotva to dokážu posoudit. Podobně to nedokážu ani z pohledu lyričnosti ani symboličnosti. Za zapálení paláce by tak holky mohly dostat akorát pena ultima. ()

Reklama

Galerie (1)

Reklama

Reklama