Tělo mého nepřítele

Časová sekaná. Filmom sa všakovak nelineárne preplieta hrdinove detstvo, dospelosť, podnikanie, pobyt v base a návrat z väzenia. Do toho zopár trefných úvah o premenách hlavných ulíc miest na výkladné skrine zbytočností, čo sú neustále v zľave, o zbytočnosti textilu ponúkaného v rafinovaných variáciách a ničomnosti šéfov korporácií. Tých, čo držia pod palcom podnikanie aj politiku. Je to taký klasický sedemdesiatkový thriller o boji nespravodlivo odsúdeného proti spoločnosti ovládanou mamonármi za pomoci zradcov, sado-maso starostov a predajných priateľov. Pozvoľné tempo príbehu zachytáva prostredníctvom návštev starých priateľov dobovú francúzsku spoločnosť. Hodnotenie znižuje preukrutne dlhá striptízová scéna v bare. Paradoxne práve pri nej som si všimol jednu paralelu. Vážne tváre divákov vyzliekacej estrády sa neuveriteľne podobajú ultravážnym xichtom "baviacieho sa" obecenstva zábavných pop estrád počas normalizácie, ako ich poznáme z reprízovaných záznamov. Choreografia a scéna je tiež porovnateľne hrozná. Zdá sa, že 70. a 80. roky neboli víťazstvom boľševickej normalizácie v ČSSR, ale víťazstvom brutálne plytkého konzumizmu a úbohej pop zábavy všade vo svete. Víťazstvom nad utópiami 60. rokov, vrcholiacich v rokoch 1968-1969. Vlna francúzsko-talianskych filmov, účtujúcich so zhnitým systémom bola reakciou na zdanlivé víťazstvo síl veľkokapitálu, mafiánskej politiky a korupčno-mamonárskych praktík vo všetkých úrovniach spoločnosti. 70%. (28.07.2014)

Snad jedině hudba... a jinak neskutečná nuda. Detektivní zápletkou okořeněný příběh vzpomínek. V nostalgickém duchu se tu proplétá minulost i přítomnost, vzpomínky na dětství jsou podbarveny sociálním podtextem. Rozdělení na bohaté, mocné a ty druhé jsou snad jediným motivem jednání hlavního hrdiny. Belmondo je kouzelně drzý, šarmantní, zkrátka jako vždy. Ale ta neskutečná rádoby moudra, která mu scénář vkládá do úst... hrůza! Takže... Snad jedině ta hudba. (06.09.2011)

Jó, sedmdesátá léta, to byly časy, kdy nezklamal téměř žádný francouzský snímek, časy rozpustilých tónů akordeonu v titulcích, břitkých Belmondových poznámek, cezených mezi zuby a zakončených odzbrojujícím úsměvem, časy hvězd, zahalených do cigaretových obláčků, a hlavně, časy bílých baloňáků - stačil jeden záběr, aby bylo jasno, že se jedná o francouzský film, aniž bychom uměli identifikovat Venturu, Gabina či Delona, nejinak tomu i zde - pokud Jean-Paulův trenčkotový rozparek právě nevlaje na svém majiteli, tento si ho, elegantně přehozený přes paži, láskyplně tiskne k boku - škoda, že dnešní francouzští filmaři tolik dají na pochybnou módu z druhé strany Atlantiku, harmonika a vydrolený tabák gitanek v kapsách baloňáku jim slušel mnohem víc... (20.03.2010)

Divácky přístupná eklektická kombinace prvků, z nichž bych vyzdvihnul např. noirový vnitřní hlas a mnohokrát násobenou inspiraci kunderovsko-jirešovskou neláskou z životní křivdy (s ústředním citátem z W.Blakea). To vše v příběhu, šitém J.-Paulovi na tělo včetně aktuálně-dekadentní společenské stylizace, s pravověrně ♫ francouzskou hudbou, to vše i jako doklad toho, proč se české znění s omezeným pochopením tak obtížně do stylu vpravovalo. (27.07.2014)

Film natočený velmi netradiční metodou. Metodou návratu ke vzpomínkám minulým, více minulým a zase méně minulým ... věřím, že starším lidem by dělalo trochu problém zorientovat se v ději. Jean - Paul Belmondo tu hraje oběť, která pátrá po příčině, která ho dostala do role oběti. Postava, kterou tu hraje (Francois Leclerc) je velice inteligentní a jak tomu bývá u Belmonda - nekompromisní a rychle se rozhodující. Neobvykle dlouhý film na Francii, avšak nakonec se vyplatí počkat ... za celým filmem udělá jakousi plně uspokojivou zadostiučiňující tečku. Pro velký úspěch jsem musel zhlédnout ještě jednou ... a užil jsem si ho dvojnásobně. (18.05.2009)