Samuraj

Martin Němec – vskutku renesanční člověk, jehož různorodá tvorba obsahuje texty, hudbu i obrazy. Zvláštní na něm je překvapivé spojení vnějšího filosofického až duchovního klidu a samurajské vyrovnanosti se životem a smrtí s vnitřním temným rozjitřením, které je zřejmě pohonem jeho tvůrčí činnosti. Slovy samotného Němce: "V dospělém věku jsem se nedokázal rozhodnout, čím vlastně budu … Dodnes nevím, jestli jsem píšící malíř nebo malující hudebník či hrající výtvarník. Často je to ale spíš zdrojem pochyb a zoufalství nežli sebeuspokojení. Na druhou stranu si říkám, že tahle nevyhraněnost je asi právě to, co je pro mne charakteristické. Asi jsem nikdy úplně nedospěl – tak si hraju … " Zvláštní je, že zdrojem jak dětské, tak i dospělé fantazie může být i světlá, i temná strana světa. V případě Martina Němce je to spíše temné tajuplno a magično: "Strach je významný pocit, stejně jako radost nebo dojetí – burcuje naše emoce. Hlavně si ale myslím, že horory nám od počátků kinematografie přinášejí kromě vzrušení ze strachu i hodnoty estetické, jsou spouštěcím mechanismem fantazie. Ty zajímavé vždy čerpaly z výtvarného umění a zároveň ho inspirovaly. Ať už expresionismus v éře němého filmu nebo později mnohokrát surrealismus. Naše podvědomí, naše sny, to je věčný zdroj tohoto pokleslého žánru – krásného a věčného." Tento film poodkrývá osobní Němcův zdroj fascinace silami temna a zároveň jeho protest proti těm silám, který si zřejmě ani neuvědomuje. Na otázku "Kde jste nacházel první motivy?" Němec odpovídá: "V podstatě jsem zcela podvědomě ovlivněný tím, že u rodičů na zdech viselo výtvarné umění s náboženskou tematikou, takže jako dítě jsem byl místo kačerů Donaldů obklopen ukřižovanými Kristy. Nevedlo mě to však k náboženskému blouznění, ale spíš k výtvarnému vyjádření nějakých základních lidských příběhů, kterých je bible rozhodně nevyčerpatelným zdrojem. Ne že bych tedy kačery Donaldy a Batmany nekreslil, ale ti ukřižovaní se mezi nimi míhali celkem zhusta." Vskutku, jakou stopu může v dítěti zanechat stálý pohled na umučeného Krista? Není to spíše přirozený nesouhlas s utrpením a smrtí, než smíření a trpělivost? "Milé blonďaté dítě jsem byl. Ale trochu zvláštní, asi …" Otázka: "Kdesi jste řekl, že pochybnosti a sebevědomí se střídají jako noc a den. Kdy pochybujete nejčastěji?" Odpověď: "Pochybnosti jsou nezbytné, ale nesmějí mít trvale navrch. Být neustále na pochybách je pro tvorbu i život stejně nebezpečné jako podlehnout trvalému sebeuspokojení. Bohužel jsem Blíženec – jak s oblibou říkávám „ublíženec“, a to je pak vše jaksi víc nahoru a dolů, než je zdrávo. Taková sinusoida – chvíli máte pocit, že létáte s ptáky po obloze, a v příštím okamžiku vám svět připadá zábavný jako mělký hrob. ... Soupeří ve mně dvojakost, jsem tak trochu anarchista, ale zároveň perfekcionista. Vlastně se taky rád celé dny flákám… To uznáte, že jsou zábavná spojení." Dvojakost neboli dualita s celou škálou mezistavů mezi póly, které nejsou opakem, ale spíše dvěma směry z jednoho bodu, je základem Vesmíru, a proto člověk, tvůrce, který v sobě cítí tuto polárnost a multialitu, je tím nejvěrnějším nástrojem, médiem a projevem všech sil existence. (13.11.2012) (méně) (více)