Opice v zimě

Tak na začátek by se možná mohla uvést jedna zajimavost. V době premiéry se film dokonce potýkal s cenzurou kvůli tehdejší ministryni zdravotníctvi, která film považovala za oslavu alkoholismu a chtěla ho stáhnout z distribuce. Och, z dnešního pohledu již velmi úsměvné. I když Opice zobrazuje alkohol minimálně na svou dobu velmi netypicky, snad právě o to více zajímavě. Sníměk alkohol výslověne nepropaguje, ale ani výslověně nemoralizuje . Spíše ho v tragikomickém svělte ukazuje jako dobrého sluhu a špatného pána, kdy nějaká ta sklenka dodává hlavní dvojici novou chuť do života, , odproustění se od reality, což si ale pak často nese své hořke následky. Ale ve své tragikomické poetické vnitřní snílkovité krásné atmosféře a v poklidném vyprávění malých lidských radostí a dramat je právě Opice jedinečná stejně jako v neposlední řade na první pohled nesourodou hlavní dvojící. Bývalého alkoholika se současným ve scénáři a vyzralého Jeana Gabina se začínajícím Jeanem-Paulem Belmondem na plátně, kdy je opravdu poznat, že si vyjímečně Gabin s Belmondem sedl i během natáčení a oba pánové ze sebe podali to nejlepší. Ze začátku to nevypadalo na nic přelomového, zobrazení války v černobilém filmu (navíc za využití zadních projekcí), už je přece jen trochu pasé, ale od časového skoku začaly postupně vynikat ony zmíněné nenápadné klady. I když se v ději na první pohled nic nedělo, atmosféra byla velká a pak to třeba zakončila velká akce s ohňostojem a dojímavé finále s holčičkou. I když jsem si třeba říkal, že, některé vesnické postavy jsou trochu karikatury, pak se zase vyloupla jedna nádherná karikatura prodavače, který v zapadlém městě nadšeně vlastní věci po dávné popkulturní ikoně. Takže jo, ono tady prostě všechno tak nějak dobře šlo a i ta (byť ještě) černobilá kamera) tady občas byla svým způsobem poeticka. Nakonec mi tady ani nepříjde, že bych zamýšlenou pátou hvězdou nějak moc nadhodnocoval a rád ji dám. (10.04.2021)

Úsměvná slovní hříčka názvu jemně koresponduje s tragikomikou příběhu, ve kterém se protnou cesty bývalého a stávajícího alkoholika. Oba mají na duši bolavé šrámy. U starého hoteliéra Alberta se už zdánlivě zacelily, setkáním s mladým Gabrielem, který své bolesti zalévá koktejlem z piva a vína, se však znovu otevřou. „Víte, koho mi připomínáte? Opici v zimě. Jednu z opic, co bloudí Orientem na začátku zimy.“ Alberta sžírá vnitřní neklid z usedlého života a ve skrytu duše trpí steskem po dobách, kdy se plavil po Jang-c'-ťiang a po opojení, které podobné bolesti dovede na chvíli zmírnit. Gabriel naopak nemá nikde stání, jen aby se vyhnul místu, kterého se obává – škole, kde studuje jeho dcerka. I přes vtipné slovní výměny mezi dvojicí hlavních protagonistů a smířlivý konec je to příběh plný hořkosti, ne úplně snadno stravitelný. V každém případě ale stojí zato – už proto, že tu Jean Gabin zpívá "Tipperary" a Jean-Paul Belmondo tančí flamenco. A možná i pro uklidňující zjištění, že i v rámci vlastního selhání může člověk udělat dobrou věc. (10.09.2012)

Nádherný film o chlastu, snění, chuti do života a lidských slabostech se skvostnými dialogy, výbornou hudbou, úžasnými civilními výkony dvou hereckých mistrů a atmosférou francouzského venkova, která hýří barvami, ačkoli je zachycena na černobílém filmu. Nová vlna? Nerozumím tomu, možná ano, ale bez pozérství a manýrismu. Až mě překvapilo, jak lidský film dokázal Henri Verneuil natočit. (15.08.2011)

Alkohol je benzínem vzpomínání, potažmo rekonstruování obrazu světa, který si člověk po celý život utváří svým pozemským pohybem i sněním. I asketický Otokar Březina připouštěl, že výjimečným jedincům může napomoci k velkým výkonům. Dvě takové osobnosti (jejichž jedinečnost vyvstává při srovnání s běžnými – duševně nebohatými, plebejskými – pijany) jsou v Opici v zimě představeny s mimořádným psychologickým vhledem (a nadto Gabinem a Belmondem dokonale ztělesněny). Jejich fantazie se v ebrietě rozvíjí, prožitý (utvořený) svět se sceluje, stává hmatatelným a spolu s ním se přetváří i vědomí sebe. Pijan se stává svým ideálem a sehrává svou vnitřně heroickou, vnějškově však spíše směšnohrdinskou roli. Osamocenost velkých fantastů ovšem časem mění „vin gai“ ve „vin diabolique“. Úchvatný ohňostroj však dává naději, že světlo nezhasne ani v té nejtemnější noci. (26.11.2010)

Pohádková tvář francouzského venkova. Svérázné figurky vesničanů, hospoda, ta ve městě i ta speciální na kopci a...Jean Gabin. Esence prostého, rázovitého vesničana, který má srdce na pravém místě, kterého vzdělal svět, jenž ho naučil moudrosti bez ležení v knihách. Chvíle, kdy něžně a láskyplně řekne své ženě svým nezaměnitelným hlasem: "Tu me merde", je nezapomenutelná. Perfektně mu sekunduje Belmondo jako toreador v dešti, který hledá sílu k životnímu rozhodnutí. I když je už od půlky filmu jasné, jak film skončí, nenudíte se. Pohádky jsou vždy přitažlivé, protože z nich vyzařuje teplo. Skutečnou podobu francouzského venkova po válce najdete například v několika Simeonových detektivkách, kde se Maigret noří do špíny nenávisti a zloby. Jenže pohádky jsou potřeba... (30.03.2009)