Je těžké být bohem

Žádné sci-fi pojetí, ale kronika společnosti, prostě historický film z budoucnosti, proč ne, historické filmy ohlížející se do minulosti už jsou ohrané. Domovská planeta je nahrazena diváky, vůči nim Rumata působí jako průvodce a zprostředkovatel, k divákům přímo promlouvá. A místní demonstrují zaostalost své civilizace takovými pohledy do kamery, jak kdyby ji viděli prvně v životě. German vypiplal jiný svět, animální na způsob pozemského středověku, stvořil úplně jinou kinematografii, jako by se divák ocitl v nějakém obraze Bosche či Brueghela a tři hodiny putoval mezi příšerami. Všude jen samé bahno, hovna a střeva, no prostě božská nádhera. (07.05.2014)

[AFF 2014] Naratívna anarchia, roztrúsený symbolizmus, disharmónia, vizuálny bordel, doslovný chaos na scéne, bezpočet postáv, prvkov, významov, motívov, dialógov, vzťahov a mizivá šanca na uchopenie celku. Koho nezmohla k divákovi krutá a bolestivá forma, čiernobiela kamera, pohrávanie sa s orezanou perspektívou a neviditeľnými postavami vchádzajúcimi na scénu, koncentrovaná absurdita, strácajúci sa rozprávač, rozklad, hnus, brutalita, surovosť, vulgárnosť a obscénnosť komplexne zkonštruovaného sveta planéty zamrznutej v stredoveku, ten prehral boj s megalomanskou 170-minútovou stopážou. Tých pár, čo v premietacej sále predsa len zostali, malo neopakovateľnú šancu vidieť antidivácky chaoticky štrukturalizovaný film s drsným, neučesaným audiovizuálom (bez hudby), epochálne herecké výkony, dialógy a scény ako z pera zvráteného, blato, hmlu a krv milujúceho dvojčaťa G.R.R. Martina a konceptuálno-myšlienkové filozofické presahy. Z Germanovho ponurého veľdiela bude raz (ak už nie je) väčšinovým publikom zavrhovaný kult, tým som si istý. Je to trochu ako Jodorowsky - na toto ešte nie je ľudské plemä pripravené. 80% (28.06.2014)

Tříhodinové Germanovo no compromise, pracující s médiem tak důsledně jako nikdo před ním a odmítá brát na milost kohokoli. Není hudby, není naděje, není návodu, moudrost visí na nejbližší větvi (doslova) hned vedle psů a zástupy zdeformované lůzy se brodí po kotníky v takovym svinstvu, že bude třeba přehodnotit některé moje noční můry. Raritní případ filmu, který se nedá plně docenit ani při několika projekcích. Je naprosto fascinující sledovat obsedantní pečlivost při práci s prostředím, rekvizitami, statisty a prostorem, přičemž napoprvé zjevná metafora současného Ruska jde sice jasně vidět, ale není čas a prostor se jí věnovat. Nemůžu se dočkat až to uvidim třeba pošestý. Odvrácená strana ruského lyrismu, na kterou slunce nikdy nezasvítí. EDIT 2021: Bohužel pořád platí, že to není film pro dnešní dobu fetišizace diváckého pohodlí a oslavování cynické debility, ale v rámci průzkumu možností filmového vyprávění je to zásadní komponenta, kterou by neměl přihlížet nikdo, kdo se filmu chce obecně věnovat. Čerstvě po přečtení předlohy mě například fascinuje nakolik je ta adaptace v zásadě věrná, ale přesto se v ní orientuje stále stejně špatně. Jako i v jeho ostatních filmech i zde Germanovi nejde o to, abychom sledovali děj, ale abychom ho pocítili. (01.02.2015)

Divák, který zná tvorbu Alexeje Germana a zejména jeho odpornou, ale o to působivější vizi skomírajícího stalinismu "Chrustaljove, vůz!" nebude zaskočen estetikou hnusu ani chaotickým stylem vyprávění, což jsou výrazné atributy snímku "Je těžké být bohem". Germanova verze se nechává svým literárním předobrazem spíše volně inspirovat a na jeho základě rozvíjí ponuré, dekadentní podobenství o lidském zlu a všeobecné zkáze mravů. Tušil jsem do čeho jdu a nebyl jsem zklamán - nikoliv doslovný obsah, ale pesimistického ducha a ironický tón předlohy vystihl režisér opravdu zdařile. Kdo, jistě rovněž oprávněně, očekával epickou a přímočarou adaptaci jednoho z nejznámějších románů bratří Strugackých, ten se musí spokojit s o poznání konvenčnější koprodukční verzí z roku 1989, nebo si bude muset počkat na nějaké zpracování, které se bude více držet v intencích daného žánru. (21.07.2014)

Před třemi lety měly Vary Turínského koně, loni Pole v Anglii a letos je to tento černobílý film, který testuje divácké limity. Buď si z toho utrpení budete chtít mrsknout do očí řídké hovno, nebo vás to zcela strhne. Nic mezi tím, byť práce s mizanscénou a rámováním je vynikající, místy připomínající Marketu Lazarovou, a to nejen obrazem, ale i hrubostí a surovostí. Svůj silný potenciál však film nevyužil a do kánonu se nikdy nezapíše. [49. MFF KV] (09.07.2014)