Bonnie a Clyde po italsku

Ornella Muti a Paolo Villaggio jsou partneři ve zločinu. Podle médií jsou ze dne na den postrachem italských obyvatel a dokonalou reklamou na zločiny, které jsou srovnávány s legendární a nechvalně proslulou dvojicí desperátů Bonnie a Clyde. Jsme ale v komedii, navíc bláznivé a groteskní, tudíž od roztržitého, obtloustlého a vzrůstem nevelkého prodavače žertovných předmětů Lea a krátkozraké oznamovatelky vlakových spojů Rosetty žádné nebezpečí v podobě nekalého zločinu nehrozí. Původně se stali rukojmími zločineckého gangu, který přepadl banku a odnesl si z něj tučný lup, který nedopatřením skončil v míchačce betonu. Útěk a převleky jsou ale nyní jediným východiskem z různých nedopatření, omylů a smůly, která se na ně nalepila. Ornella Muti má scénářem předepsané silné dioptrické brýle, ovšem jakožto majitelka nejsvůdnějšího erotického pohledu mezi herečkami své doby, i ty největší popelníky nemají šanci jí ubrat na jejím sexappealu. Paolo Villaggio v podstatě pokračuje ve své roli tam, kde skončil ve své nejslavnější roli účetního Fantozziho, v té době se už od této role tři roky vyhříval na komickém výsluní poté, co úspěšně dobyl i česká socialistická kina. Neustálé pády, karamboly, společenské trapasy a neopakovatelný a bezelstný údiv k němu neodmyslitelně patří, ačkoliv se z dnešního pohledu jedná o notně naivní gagy, tak v jeho podání náladu nepokazí. Režisér Steno, který už dávno opustil zemský povrch, pracoval s celou řadou evropských hvězdných herců. Dokázal roztrhnout nerozlučnou dvojici Bud Spencer a Terence Hill, kdy Spencera obsadil do solových projektů, kde si hned několikrát zahrál policejního komisaře. V jeho jmenném rejstříku filmových kolaborací figurují ne vždy komediálně naladění Monica Vitti, Marcello Mastroianni či Mario Adorf. A přesto jeho komediální počiny patří k těm, které jsou nejznámější, a je jedno, že jejich doba už dávno minula. Dokáží svojí upřímnou naivitou, stavějící svoje základy na gagu s uklouznutím po banánové slupce, vyloudit úsměv i dnes. Vesměs je speciálně tahle komedie celovečerní groteskou ve svérázném italském parodickém balení. 8/10 (06.02.2022)

Potrhlá komedie o náhodné výměně kufříků. Zatímco v jednom je doslova hovno, v druhém je balík peněz. A neuvěřitelný kolotoč bláznivých situací začíná... Příjemná oddechová komedie, které přeci jen již trošku ubral zub času. Nevím, proč zde někteří srovnávají hlavní postavu s legendárním Fantozzim. Je to prostě jiný film. A pobaví neméně. (05.03.2009)

Na Villaggiových filmech mě vždycky bavila ta sociální kritika uspěchaného, dravého a odlidštěného městského života, v němž je obyčejný člověk degradován pouze na jakéhosi egoistického robota či dnešním žargonem lépe řečeno - lidský zdroj (zde např. hlavně v začátku filmu Leův sklepní byteček, cesta autobusem nebo návštěva jídelny). Jinak je to klasická ztřeštěná komedie v gansgterském hávu o Villaggiho klasickém troubovi, který ke všemu přijde tak nějak náhodou a vůbec ne vlastním přičiněním, plná komiky, různých fórků a to občas i jaksi nucených. Prostě klasika. Villagio vládne, krása Ornelly je v tomto filmu sporná, nevím jak v jiných filmech, ale tady jí to seklo jen v tom punkovém úboru. (26.05.2010)

Nepřišlo mi to tak vtipné, jako ostatní filmy od Stena. O prodejci žertovných předmětů Leovi (Paolo Villaggio), kterému se neustále stávají nehody a příkoří, částečně záviněných jím samotným. A ten se náhodou a omylem dostane do situace, kdy je považován za vůdce lupičské bandy, která přepadla banku. A protože se k tomu přichomítla další rukojmí, Rosetta Fiaschini, která si nechává říkat Giada (mladá, štíhlá a velmi pohledná Ornella Muti) a je stvořen pár Bonnie a Clyde. A střídavě musí utíkat před lupiči, kterým sebrali peníze a před policií, provedou další přepadení a když je jejich jméno očištěno, zmocňují se peněz a odjíždí spolu do zahraničí. Má to silnější okamžiky, ale jako celek to vyvolává ponejvyše mírné rozpaky a od srdce se zasmát nemožné. Asi největším zklamáním je pro mě hlas Paola Villaggia, který má neustálou potřebu mluvit takovým chraplavým hlasem, jako by byl neustále nachlazen, ale tím právě vtipné přestává být vtipným. (30.12.2009)

Dodnes si pamatuji, jak jsme na tomhle filmu byli s bratrem jako děti v hospodském sále jedné jihočeské vesnice. Tenkrát mě to moc bavilo a bylo to mé první seznámení s Boeingem 747, což je letadlo, které obdivuji stále. Pamatuji si, že Paolo mě dostával svým pitvořením a Ornella byla hrozně hezká. Takže jsem se docela těšil... ale chyba lávky. Paolo Villagio opakuje stejné vtipy a grimasy jako v ostatních filmech, Ornella je sice fešná, ale ta osmdesátková móda jí doslova zabíjí a děj je hrozná chujovina. Jediné, co tedy zůstává je ta 747 Jumbo jet, která je stále okouzlující. Dost málo... (08.09.2017)