Režie:
Carmelo BeneKamera:
Mario MasiniObsahy(1)
Avantgardní filmové zpracování novozákonního příběhu o svůdné Salomé. Manželství její matky Herodiny a krále Heroda, který si Herodinu vzal poté, co opustila předešlého manžela a zároveň jeho vlastního bratra, vyvolalo pohoršení v prorokovi Janovi Křtitelovi, který přichází do Herodova paláce odsoudit takový svazek. Salomé následně využívá svoji krásu a tancem vymámí z Heroda slib, kterým nechává proroka popravit.
Silně stylizovaný snímek vznikl jako filmový přepis režisérova vlastního stejnojmenného divadelního představení z roku 1964, přičemž prapůvodní inspiraci nachází již ve hře Oscara Wilda rovněž stejného jména z roku 1893. Přestože kulisy filmu nezapřou divadelní a až operní inscenaci, ve které divák neopustí hranice filmového ateliéru podobně jako scénu na divadle, film samotný přidává mnohé jedinečné kinematografické techniky, jako je především rapidní střih mezi záběry a kontrastní koláž přebujelých detailů kamery.
(Dionysos)
Recenze (5)
napsat, že z toho až "přechází zrak" by bylo klišé, ale dozajista by náleželo jen malému množství filmů tak případně. Bene režíruje svůj dekadentní opus podle Wildovy proslulé hry mimořádně neotřele i charakteristicky. charakteristicky v rámci svého půvabného, přitom nesnadno přijatelného stylu (viděl jsem do této doby jen debut Nostra signora dei turchi) a neotřele ve srovnání s čímkoliv jiným. Salomè v jeho podání lze popsat jako extravagantní montáž smyslových i smyslných vjemů cirkulujících v ohromujícím tempu, zahlcující diváka přívalem vzájemně nespojitých obrazů plných křiklavých barev, nahých těl, naturalistických výjevů, okázalých šatů a neskromných ozdob, výmluvných i docela neproniknutelných podobenství, afektovaných a přitom velmi výstižných hereckých projevů, plných krásy i odpudivosti. ač s minimen prostředků, přesto minimálně zatížený divadlem, vlévá film do diváka stoku zhýralosti a úpadku velmi sugestivně. přitom cestou kinematograficky krásnou a opojnou, která klade vysoké nároky i na náročného diváka, zatímco fragmentovaný syžet si žádá diváka poučeného a znalého předlohy i širšího kulturního a duchovního kontextu. avantgardní "podzemí" se sbližuje i střetává s pilířem tak zvaného vysokého umění. ...na obrazy Krista přibíjejícího sebe sama na neonový kříž se nedá zapomenout. ()
Vizuálně okázalé zpracování v duchu experimentálních a psychedelických snímků 60. let bombarduje diváka od začátku až do konce obrazem i slovem. Jako bych viděl Felliniho načančanost a okouzlení, Pasoliniho hravost i krutost a pozdější Greenawayovu posedlost tělem a symboly. Známý příběh se tu noří do vln plných barev, tam se znovu vynoří na pozadí očistných plamenů. Nespoutaný ohňostroj více připomíná karneval v Riu, než ten v Benátkách. Nahá těla slouží jako symbol, nástroj i věc. Spanking, vlastnoruční přibíjení se na kříž v detailu, strhávání hadí kůže pod palčivým sluncem. Několikrát jsem bojoval s touhou zastavit obraz, abych zjistil, jestli se v rychlém střihu mé oči nezmýlily. Ale to byl dozajista záměr a cíl, a tak jsem odolal. Vedle Posledního tance Salome (1988, K. Russell) pro mne nejzajímavější zpracování. Pro okrajové publikum. ()
Nebudu lhát, tohle bylo docela avantgardní. Je tam doslova postava, která kritizuje stoickou filozofii zatímco jí hrozny a zadek. Ale nechci tomu dělat reklamu. ()
Dekadence a šílenství v psychedelizovaném a expresivním hávu. Ač je zde vlastně méně nahoty než v kdekterém dnešním mainstreamovém filmu, tak zde vypadá mnohem neřestněji. Ostatní popsal předhodnotitel Eodeon. S ohodnocením počkám, až se z tohoto filmu trochu seberu. Doplněk z 24. 9. 15 - je to film extrémní, tak si zaslouží extrémní hodnocení. ()
Nahnívající hojnost přezrálých požitků, které začínají a končí v sobě samých, nebo čistota a jednoduchost, které nikdy tak jednoduchými nejsou, protože se v nich skrývá něco jiného, než ony samy? Bolení hlavy z klaustrofobie detailů, které se ani nedají vizuálně zpracovat stejně, jako žaludek nemůže strávit přemíru byť sebelepšího jídla X střih: tělo Salomé, zbavené všeho včetně vlasů, na pozadí očišťjícího ohně... rozehrávající pomstu. Pomsta, náboženství - nelze již být tady a teď, užívat si života, je třeba za vším vidět něco víc. Tanec již není pohybem, ale zločinem; tělo již není objektem slastí, ale (sebe)zničující ideou. Měsíc už není měsíc a basta, ale znamení, co věstí vždy již něco více než noc, která by měla patřit radovánkám otylým a barevným jako z rozpohybovaného Rubense, ale nyní patří principu, který ve všem hledá něco víc. Čistota proto zabíjí, závěrečná purifikace a záplava světla nemohou než drásat. ()
Galerie (2)
Photo © Ital-Noleggio Cinematografico
Reklama