Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství

Spisovatel Serkin jako alter ego Bukovského, který vrchovatou měrou splňuje představy o nekonformním, provokativním a svobodomyslném umělci, to je nesmírně vděčná postava, která skýtala velký potenciál a atraktivní podívanou s filozofickým podtextem. Úvodní scéna, kdy seznamuje Serkin své fanoušky se svým pohledem na "styl" jako způsob života je navíc opravdu stylová a filmového fanouška navnadí. Kdyby se Ferreri víc zaměřil na stránku dialogů a zrychlil tempo, kdyby nechal ve filmu zaznít víc Bukovského myšlenek a kdyby dokázal z postaviček, které jeho filmového hrdinu obklopují, udělat plnohodnotné postavy, se kterými se Serkin a jeho hodnotový žebříček musí konfrontovat a které se budou navzájem v podobě dramatického konfliktu ovlivňovat, mohlo vzniknout vyjímečné dílo. Bohužel, zvolené tempo je nesmírně rozvláčné, kamera líně klouže tu po nahém ženském těle, tu po mořském břehu. Dramatická linie je slabá, byť ozvláštněná na svojí dobu velmi odvážným zobrazením lidské sexuality. Pohled na obnaženou Ornellu a její sebetrýznění byl bezpochoby počátkem 80. let na samém kraji akceptovatelného. Dnes je tenhle filmový kousek už jen součástí filmové historie, určený pro filmové nadšence a jako stvořený pro promítání ve filmových klubech. Celkový dojem: 60 %. (01.04.2009)

V životě jsem v názvu filmu neviděl takový slova, už proto mě samotnej film překvapil a tak jsem čekal něco, co by mě mohlo šokovat. Hlavní herec pak hnedka ukázal v první scéně co v něm je a já si řikal, že by to mohl být nářez a tak jsem od toho nářez opravdu očekával. Následně už to ale spadalo kvalitou, a to i v dialozích, až jsem u toho usnul. A dokoukal to až druhý den. Ten film určité kouzlo má, ale představa o něm převyšuje skutečnost. (25.12.2010)

Adaptace povídky Charlese Bukowského Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství. Zvrhlík Ben Gazzara libující si v perverzních sexuálních praktikách se v baru seznámí s masochistkou Ornellou Muti, která si s oblibou propichuje části těla velkým zavíracím špendlíkem. Zajímavá úchylárna s četnými záběry na obnažené pozadí Italské krásky. (09.10.2006)

Možná jsem nebyl ve vhodné náladě, ale na tuhle nudnou sračku se nedalo dívat. Jakýsi hnusný starý alkoholik se poflakuje světem, pokouší se uchlastat k smrti a když zrovna nechlastá, tak se snaží osouložit ty největší špíny, jaké jsou zrovna po ruce. Takhle samo o sobě to nezní špatně, ale průvodcem pro diváky je celým filmem nuda a totální stereotyp. Občas vypustí z úst nějaký pseudo filosofický žvást, respektive řekne něco naprosto jasného rádoby složitě a vznešeně a nuda pokračuje dál. Bukowski mi nevadí, dokonce mám od něj něco málo načteno, ale zpracování a děj tohoto filmu - to bylo něco otřesného. Naprostá sračka a totální ztráta času, kdy jsem odpočítával sekundy a těšil se, až to utrpení nabere konečně konce. (05.12.2019)

Ferreriho společenská kritika a anarchie měla vždy názorově velmi blízko ke generaci amerických beatníků. Sic jeho tvorba vycházela jako umění z mnoha inspirativních zdrojů, které mohou být rozdílné od Bukowskiho a jiných, hlavní rozdíl vidím v tom, že beatník je sám o sobě v jistém smyslu chápání uměleckým dílem. Tvorba těchto lidí vycházela přímo z jejich života. Jejich vlastní život se tak mohl stát uměleckým dílem. Určitým poselstvím společnosti, které tak bylo pochopitelně přijímáno se značnými rozpaky. Byl jsem sám zvědavý, jak si režisér s tímto faktem poradí. Nakonec šla přeci jen režisérova tvůrčí originalita do pozadí ve prospěch původní románové předlohy. Jsem tomu rád. Ferreri prokázal, že dokáže přijmout i tradičnější filmovou koncepci, byť z již tak velmi kontroverzního originálu. ____________ Slunce třímá milosrdenství, leč je jak pochodeň vysoko zdvižená. Tryskáče mu přes zrak šlehají a rakety skáčou jak ropuchy. Mír už z neznámých důvodů nemá dál žádnou cenu. Šílenství se vznáší jak lekníny na rybníce a zbytečně krouží. Malíři malují a jejich rudé, zelené a žluté barvy kanou. Básníci rýmují své osamění. Muzikanti dál hladovějí. A romanopisci se míjejí cíle. Ne však pelikán, ani racek. Pelikáni se noří a potápějí. Pak zase stoupají, šokovaní se třesou, polomrtví. V zobanech radioaktivní ryby. Oblohu rozčísne rudá a oranžová. Květy se rozevřou tak jako vždycky. Tentokrát pokryté jemným popílkem raketového paliva. A houby. Jedovaté houby. V milionech pokojů leží propletení milenci, ztracení a choří jako mír. Cožpak se nelze probudit? Musíme už provždy, přátelé moji, umírat ve spánku? (26.12.2011)