Kronika zapomenuté smrti

Michel Christen zmizel, byl zapomenut, zemřel a jeho ostatky byly v jeho bytě v centru Ženevy objeveny dva roky nato. režisér Pierre Morath, zaujatý i šokovaný, se vydal pátrat po odpovědi, jak je vůbec možné, že se nikdo ani nepozastavil nad zmizením výrazného muže, otce, bývalého manžela, souseda, kamaráda, zákazníka, či známého. zvolil metodu přísného vyšetřovatele, který v nerozvitých svědectvích širokého spektra lidí a ve výčtu faktů pátrá po příčinách skutku, po jeho viníkovi. analyzuje společenské a úřední mechanismy a na menším prostoru také osobní vztahy a jejich implikace. spoléhá na sílu slov samotných, i když občas divákům nedává poznat tváře (zahanbených?) mluvčích. portrétuje mrtvého člověka, který si snad i přál být zapomenut, detailně a nevybíravě, tedy včetně jeho poklesků a životních selhání. jeho poněkud naivní (zejména vzhledem k jeho osobní zainteresovanosti i vystupování před kamerou, jako i v roli tazatele zpoza záběrů) snahou o objektivitu ale přeci místy prosvítají osobní, spekulativní komentáře a náznaky hypotéz. v některých místech interpretuje pohnutky lidí nepokrytě. klade dlouhé řady otázek začínajících povětšinou "proč?" a odpovědi zatajuje. nedává vlastní spekulace ke zhodnocení divákům, k zamyšlení či poučení. jen z volných souvislostí vyplývají jeho stanoviska týkající se smrti a její tabuizace ve společnosti, snahy vůbec vytlačit pojem smrti ze souboru legitimních společenských témat. dokument o zapomenutých mrtvých není obvyklým subjektivním dialogem autora se sebou samým, ale přímé pokládání otázek divákům a požadavkem vyvinout vlastní úsilí k formulování hypotéz, vysvětlení, popřípadě řešení. zároveň s tím děsí jinými otázkami, které každý může, pokud si do úvahy troufne, vztáhnout sám na sebe: kdo si vzpomene na mě? bude to dříve, než začne sousedy obtěžovat hemžící se hmyz, nebo než můj dům zaplaví mrtvolný puch? nebo teprve až se tělo rozloží docela a zůstane po něm jen práchnivějící hrouda... ? (25.10.2012)