Crossfire Hurricane

Dokument informacemi nabytý tak akorát, aby diváky Stones nepolíbené nezavalil informačním balastem a fanouškům připomněl, proč má tyhle wankers tak moc rád. Dobové záběry doprovázené komentářem jednotlivých členů kapely, k tomu divoké koncerty (jestli jste si mysleli, že měli Beatles šílené fanynky, tak to byly, v porovnání s fanynkami Stones, jen taková mazlivá morčátka... vážně, ženská část obecenstva se na koncertech Stounů samým vzrušením počůrávala- do you believe it? :-), upřímné zpovědi o drogách nebo i o Brianu Jonesovi. Ale jo, na oprášení informací o vaší druhé nej kapele slouží tenhle dokument kvalitně. (Navíc Paint it Black zní naživo... no, moje uši toho moc lepšího v životě neslyšely, tuhle píseň psal sám ďábel, muhaha.). (09.11.2017)

Tak nějak si představuji dobré dokumentární filmy. Film sestává téměř výhradně z dobových záběrů, které Stoni komentují z dnešního pohledu. Toto pojetí v sobě spojuje mladický elán, pěkná těla i životní zkušenost. Nemusíte být zanícenými fandy Rolling Stones (já nejsem), aby vás snímek oslovil. (13.11.2017)

Pro mě, kteří nezažil Stones v dobách své největší slávy a vlastně ani nikdy k tomuto stylu hudby netíhnul, to vlastně byl jen pokus o pochopení, co na této kapele všichni vidí. Upřímně, byl jsem dost překvapen, skoro bych řekl až šokován, jak jejich fanoušci kolem nich bláznili. Rozhodně se jedná o legendu v hudebním průmyslu a i díky tomuto dokumentu jsem měl možnost kouknout se do historie a do milníků, které kapela prožila. (21.01.2014)

Opätovne som rád, že nehodnotím dokumentárne filmy, pretože by som pokazil súčasné vysoké hodnotenie. Hudba Rolling Stones ma samozrejme oslovovala tak, ako väčšinu mojich rovesníkov. Socializmus ma "ochránil" pred tým, čo sa dialo na koncertoch a mimo pódia. A tento film ma presvedčil, že som o veľa neprišiel. Keď si odmyslím hudobnú stránku, tak film považujem za mizerný mix mizerných záberov, ktoré môžu osloviť iba skalných fanúšikov skupiny. Ale to je ich vec. Pre mňa ostáva množstvo výborných skladieb a bez filmov, ako je tento dokážem žiť. (08.09.2018)

V roce 1966, kdy RS nahráli "Paint It Black" mi bylo 14. Spal jsem v ložnici s rodiči, a když manželé Černí uvedli tuto písničku "Na houpačce", musel jsem se zhluboka nadechnout, s tranzistorákem Monika zalést pod peřinu, a celou dobu, kdy Jagger zpíval: "It's not easy facing up when your whole world is black", nedýchat... To jen na úvod. Pokud působení RS rozdělíme podle "druhých" kytaristů na jonesovskou, taylorovskou a woodovskou, pak první dvě jsou rebelantské a tvůrčí, třetí je konzervativní a interpretační, z RS se stala vládní kapela (nejvýrazněji snad u nás). Nicméně do roku 1971 (Sticky Fingers) složili RS (především autoři podepsaní jako Jagger/Richards) na stovku písniček, které mají přímý tah na branku, tvrdé zakončení a nádherné góly vně standardních situací (když už se zrovna hraje MS ve fotbale). Pozn.1: Překvapivá neznalost: sólo na "No Expectations" jsem mylně přisuzoval už Micku Taylorovi, ale byla to labutí píseň Briana Jonese. Pozn. 2: V době jeho smrti jsem si psal s dvěma Angličakami, 15-letou Ruth Spain a 17-letou Mary (příjmění jsem už zapomněl), která v dopise líčí jeho smrt jako národní tragedii (já ji považoval za mezinárodní), zatíco Ruth mi posílala remitendu (Sound, Melody Maker, New Musical Express), jelikož o víkendech dělala v trafice. Pozn. 3: Spolužák Karel Hampel (po matce Vídeňák) vozil z Vídně nové desky, poslední singly RS neopomíjel. Skákavej (neposednej) Honzík, born in Crossfire Hurricane, to byl objev... To jen jako shrnutí. (30.06.2018)