Telefoni bianchi
The Career of a Chambermaid
Režie:
Dino RisiKamera:
Claudio CirilloHudba:
Armando TrovajoliHrají:
Agostina Belli, William Berger, Vittorio Gassman, Ugo Tognazzi, Renato Pozzetto, Nora Orlandi, Lino Toffolo, Cochi Ponzoni, Carla Mancini, Paolo Baroni (více)Obsahy(1)
Kariéra jedné pokojské – i tak by se dal nazvat příběh o poněkud lehkomyslné Marcelle (Agostina Belli), která je milovnicí kýčovitých, romantických filmů z éry „bílých telefonů“, a touží stát se filmovou hvězdou. Je zasnoubená s naivním Robertem (Cochi Ponzoni), který ji upřímně miluje. Na cestě za svým snem Marcella potkává několik mužů: ať už jde o poručíka Bruna (Renato Pozzetto), filmovou hvězdu Franca (Vittorio Gassman), nebo šmelináře Adelma (Ugo Tognazzi). A to vše na pozadí bouřlivých událostí 30. a 40. let 20. století ve fašistické Itálii. (ilclassico)
(více)Recenze (5)
Film mal určite na počiatku vyššie ambície, ale všetko sa to akosi niekde stratilo. Herecky fajn, skvelý bol len Gassman. Tretia recenzia. ()
Bláznivá komedie z Itálie. V hlavní roli Agostina Belli (Zlatý glóbus za Vůně ženy) a ve významné vedlejší roli například Vittorio Gassman. Subjektivně, od druhé poloviny 70.let také italská kinematografie ztrácí ze svého lesku, tak jsem nečekal nic nadprůměrného, no tohoto filmu sa to netýkalo. Vynikající výkony herců (Gassman to tu zase rozbalil), opravdu vysoké tempo, trefné hlášky (na těch rozhodně makali), no a ten neunavující příběh. ()
Cinefilně laděný úvod mě hodně navnadil, pak jsem se chvíli prokoukával romantickými historkami jedné slečny, které mě bavily různou měrou a připadaly mi ve své kombinaci i tím, jak se hlavní hrdinka ocitá pokaždé v jiné sociální roli (jednou obyčejná pracovnice z chudého, jindy filmová hvězda či dáma v luxusních šatech), až neuvěřitelné. Uvědomil jsem si, že jsem neviděl snad žádnou italskou komedii pro pamětníky přímo z 30. nebo 40. let, což je tvorba, kterou mají Bílé telefony (jak jsem se dověděl dodatečně) parodovat. Ale naštěstí to vůbec nebyla překážka k tomu, abych se od scény ve filmovém ateliéru plně chytl a přistoupil na styl vyprávění, v němž si Risi pohrává s realitou, hvězdnými sny, filmovým ateliérem i promítáním na plátně a nechává vše takřka bez hranic splynout v jeden svérázný celek. Opět jednou mě Dino Risi snímkem ze své tvorby dokázal zaujmout, opět si mě získal značnou originalitou i atmosférou, jež se mu podařilo vytvořit a obzvlášť poté, co na scénu nastoupili dva miláčkové pana režiséra Vittorio Gassman a Ugo Tognazzi (tentokrát každý zvlášť, nicméně oba svým výkonem geniální), film získal teprve výborný spád. Navrch mě ještě upoutalo i dost netradiční spojení parodického žánru s hlubší reflexí doby narůstajícího fašimu a válek, kdy scény zobrazující s nadsázkou dobový filmový průmysl, s cílem bavit romantickými a veselými příběhy, kontrastně doplňují válečné scény ztělesňující realitu mimo filmové plátno... přičemž obě linky se tu v jedné zajímavé scéně s postavou herce před koncem i propojí. [80%] ()
Parodie filmů z doby Mussoliniho s jejich pozlátkem společenského života i boji na poušti, která ústí do záběrů německé okupace. ()
O trochu lepsie ako Profumo di Donna tiez s PlynovymMuzom a Tognazzim. Agostina Belli bola vtedy kus, fakt stala za hriech. Komedia je to nevyrazna, nudna, to uz v 70s boli fakt vyssie talianske blaznive asexualne komedie pre deti od BS/TH . 45 % ()
Galerie (7)
Photo © Les Acacias
Zajímavosti (1)
- „Kino bílých telefonů“ je filmový subžánr komedie, který byl v módě v Itálii v letech 1936–1943. Název je odvozen od přítomnosti bílých telefonů ve filmech, které jsou příznakem společenského blahobytu, na rozdíl od levných, bakelitových, které byly naopak černé. (ilclassico)
Reklama