Punkový syndrom

Dokument je okořeněn energickými punkovými písněmi. Subkultura punk vznikla v letech 1976 a 1977. Obsahovala zdeformované reflexe všech hlavních poválečných subkultur. Punk znamená například slangový výraz označující nepotřebný materiál, veteš, krámy, ale je to také označení pro mladé surovce, darebáky, kriminálníky. Klasické punkové období bylo v letech 1977 - 1985. Postpunkové období 1985 až po současnost vznik hard coru a grunge na jedné straně a totální komercionalizace punku na straně druhé.Řada mladých punkových skupin hrála písně jednoduchým agresivním stylem, který zaujal protestně naladěnou a znuděnou mládež. Poměrně primitivní hudba a militantní texty. Punkeři neměli rádi hippies, kteří chtěli svět zachránit. Nihilisticky ho chtěli zničit. Clark (2004:225) punk definoval jako projev vzteku.Vzteku na vládu a vztek na umírněnou vzpouru kontrakultury hippies,vztek na komercializaci rockenrolu. S anglickým punkrockem je spojován i squatting, což je ze své podstaty politický akt.Počítá s ilegálním zabráním cizího majetku. Vizáž měla provokovat měšťáka. Punk ale dopadl stejně, jako dopadli po roce 1968 američtí hippies - stal se módním zbožím. Punková vlna kape 1976-1977 zahýbala rockovým světem. Charakteristickým punkovým heslem je "no future" K punku neodmyslitelně patřilo také pogo, specifický a vizuálně divoký tanec. Základem je divoké skákání při němž dochází ke srážkám s ostatními. Ke koncertu patři také tzv. stagediving, tedy skákání z pódia do hlediště crowdsurfing, kdy se člověk "povozí na davu" (v dokumentu k vidění v závěru na festivalovém koncertě) .Punk má anarcholevicovou orientaci. Velmi malá část punkerů se však řadí k ultrapravici. Důležité je podotknout, že punk ve své podstatě nikdy nebyl násilný. Když věk členů překračuje hranice 2530 let, subkulturní party se většinou rozpadají. (z knihy Smolík: Subkultury mládeže, Grada) (11.02.2018)

Švédi majú crust, Nóri true norwegian blackmetal a Fíni hardcore a jednu unikátnu kapelu. Vôbec sa nemusím pretvarovať a s niekým súcitiť, keď poviem, že hudba Pertti Kurikan Nimipäivät sa mi páči, Kariho úsmev je neodolateľný, Perrtiho prejav roztomilo roztržitý, Toni je bavič na pohľadanie a Samiho Halle môžete ľahko znenávidieť (ako Perrti) ale aj tak by to bez neho proste nebolo ono. Chalani dokázali, že aj s hendikepom sa dá žiť viac než plnohodnotný život a ešte sa stihnúť politicky angažovať, zasnúbiť, zasrať a hrať punk na plné gule! (02.12.2013)

,,VŠICHNI NÁS CHTĚJÍ... JAK VE FINSKU, TAK V EVROPĚ.“ /// Tak předně – už jen samotná Finština je jazyk pro postižený. A do toho tydle 4 týpci. Netradiční názory (cos vole čekals, vývojáře z Googlu?), láska k hudbě (to nás spojuje chlapáci!), Pertti neudrží (vobčas) stolici (jsem rád, že máme společnou jen tu lásku k hudbě…), ale bez nějakejch předsudků – kurva, šak voni jsou prostě taková atrakce! Angažovaný texty (ADHD…) plný jejich problémů… ale já fakt nevím, co si z toho vodnýst. Nemíním tomu flákat hvězdy jen proto, že se to vočekává. Je fajn, že maj zábavu, že dokážou dělat něco víc, než vostatní. Ovšem jinak… vobyčejnej dokument vo chlapech z Jedličkárny, kteří jsou schopni zahrát solidní muziku (vobčas). (ne vole, ,,platňu“ si nekoupím!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Svátek Perttiho Kurikka. 2.) Zjistím, že i frajeři s ADHD můžou mít ponorku. 3.) Thx za titule ,,Narmora“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (24.11.2013)

Dokument moc nemá názor nebo koncepci, jen nám ukazuje čtyři mentálně hendikepované pankáče, jak zápasí s každodeními činnostmi a občas si vjedou do vlasu kvůli nějakému dada sporu o to, jestli jsou nebo nejsou pedikéři kreténi. Nepoznáme jejich soukromí, jejich touhy, co pro ně punk znamená... jen se tak nějak vezeme na povrchní vlně zábavy z toho kontrastu drsného punku a křehkých pánů, co si občas zapomenou sundat kalhoty, když jdou na záchod. Nic se tu neřeší, nezkoumá, k ničemu nejdeme - a po 80 minutách tento sled náhodných situací prostě skončí, bez jakékoli katarze. Za mě teda zklamání. (04.03.2018)

Punkový syndrom, zábavné, trošku jiné, prvně jsem si myslel, že to je o nějaké punkové kapele a jejich vzestupu, hned po prvních minutách jsem zjistil, že to je úplně jinak. Čtyři monumentálně zaostalí jedinci z pečovateláku mají celkem slušné nadání a tak tato podceňovaná skupina hraje texty o svých problémech ze života. Tak snad už jen Perkele! (30.07.2015)