Tábor 14

"Na vlastní oči jsem viděl, jak je veřejně popravili. Bratra oběsili a matku zastřelili. Nic jsem necítil, protože jsem nevěděl, co je rodina. Myslel jsem, že si to zasloužili, protože porušili pravidla." Výpověď kluka, kterej se narodil a strávil 15 let v severokorejským koncetráku. Sám je udal, protože si myslel, že chtějí utéct. Totalitou totálně pokřivená mysl o čemkoliv.....Ano, na konci 20.století.... 85% (22.05.2015)

Neumím to hodnotit. Asi sem dám pět hvězd, protože to byl zničující, jakkoliv předem tušený zážitek. Ale těžko se posuzuje kvalita zpracování nějakým normovaným způsobem, když je síla tématu nezměrná. „Setkání" s člověkem, kterého absolutně nejde pochopit a není možné se vcítit do jeho situace natož myšlení, přestože už při přečtení synopse se nad jeho osudem dostaví lítost. Přiblížení zrůdnosti severokorejského režimu není ani zdaleka tak mocné, jako síla vědomí, že Shin by vůbec nemohl pochopit význam rčení člověk je strůjcem svého osudu. Shin má totiž dost starostí s tím, aby pochopil existenci jakéhokoliv jiného světa, než je ten v pracovním táboře. K formě ale přeci jen musím říct, že každá ze 104 minut do filmu neoddiskutovatelně patří. Tvůrce, který by neměl natolik tvůrčí záměr, by mohl rozhovor se Shinem sestříhat do slabé čtvrthodiny a dopad na diváka by byl tisícinový. Daná forma (extrémně dlouhé záběry s nevyřčeným až nezřetelným poselstvím, pasáže, kde absence mluveného slova je sdílnější než přímá promluva) není stravitelná lehce a často, ale v daném případě pomohla naplnit zřetelný úmysl dokonale. (12.03.2013)

Když Šin ukázal ty své ručičky úplně jsem nevěděl, jestli mám brečet nebo se smát. Každopádně on se neusmál, skoro nikdy v žádném záběru. On ani nebyl důvod. Co mně přišlo ale fakt nejhorší, že se mu stýskalo. Fakt jo, poznal všechnu krásu světa, ale ono se mu prostě stýskalo. Tomu říkám dokonalé vygumování mozku (01.05.2015)

Jakmile opadl největší povyk kolem The Interview, nastal čas podívat se na Severní Koreu zase relastickýma očima. Tábor 14 je neuvěřitelnej příběh kluka, který celý svůj život prožil v pracovním táboře a o okolním světě tak nevěděl vůbec nic. Z jeho vyprávění jsme se pak dozvěděli neuvěřitelné věci jako: ,,Když mi před očima popravili matku a bratra, tak jsem nebrečel, protože jsem nevěděl, že bych měl." Nebo: ,,Když jsem poprvé viděl jak doopravdy vypadá Severní Korea, myslel jsem si, že jsem v ráji." A pak ještě smutné konstatování na závěr: ,,V Jižní Korey lidé každý den páchají sebevraždy kvůli tomu, že mají málo peněz. V Severní Korey nepáchá sebevraždy skoro nikdo, přestože jsou jejich životní podmínky naprosto nesrovnatelné." Na dokumentu se mi taky líbily zajímavý výpovědi bývalých dozorců, které pomohly více pochopit myšlenkové pochody všech zúčastněných aktérů týhle šílený mašinérie. (09.02.2015)

Neuvěřitelný dokument o chlapci, který celý svůj život až po svůj útěk prožil v táboře smrti, kde každý přestupek se trestá smrtí. Nepoznal rodinu, city, lásku, jen mučení a bití, dřinu, žalování na spoluvězně. Utekl né kvůli získání svobody, kterou nikdy nepoznal, ale lákal ho svět za ostnatým plotem lágru. Paradoxem je, že by se nejraději vrátil zpět do tábora, který byl jeho "domovem". Žití v Jižní Koreji se mu zdá stejně obtížný ne-li těžší, ve společnosti, kde je všeobecná svoboda a materiální dostatek, zboží za peníze. Také je udivující chladná výpověď dozorců, kteří prováděli mučení a zabíjení vězňů. Ve 21 letech se zbraní se cítím neohroženě a ještě vykonávám "dobro" pro vlast. Chlapec nyní už muž za celou dobu natáčení neuroní ani slzu, dozorci nemají ani náznak výčitek svědomí. (28.07.2016)