V běhu času

„Existuje přece jen život. Smrt vůbec není.“ Oslava života a možnosti být svobodný se v příběhu dvou tuláků na cestách, zklamaných po ránách osudů, zároveň krásně prolíná s oslavou skutečného filmového umění. To i včetně hlubší reflexe. Onen běh času způsobuje, že zatímco v úvodu starý pán (bývalý promítač) vzpomíná s nostalgií na svou práci v dobách rozkvětu němého filmu a nástup zvuku, v závěru ze strany staré paní (majitelky kina) jsme svědky již mnohem radikálnějšímu směřování názoru na současnou filmovou tvorbu. Na tohle gesto od staré paní na závěr s ukončením provozu kina pro narůstající marasmus ve filmové tvorbě asi jen tak nezapomenu… Ale během dlouhých cest provozovatele promítací techniky s neúspěšným sebevrahem došlo na celou řadu nezapomenutelných momentů. Neplánované představení se stínohrou na plátně pro děti je zase navíc samo o sobě hravou a originální tvůrčí poctou němých grotesek. Tři hodiny na cestách ve společnosti dvou outsiderů mi utíkaly i navzdory pomalému tempu a zdánlivě monotónnímu ději poměrně svižně, i díky jedinečné atmosféře, hudebnímu podkresu, nádherným záběrům a podmanivým hereckým výkonům jsem se nudit téměř nesithl. Ačkoliv má Wendersův film poměrně málo dialogů, snad všechny na oplátku opravdu stojí za to, s obrovskou tvůrčí precizností představují postavy a jejich život, dojmy, vzpomínky nebo přinášejí uprostřed poetické atmosféry hluboká zamýšlení. Spočátku mě akorát vyvedly z míry některé bizardní prvky (přítomné napříč celým filmem), třeba když hlavní hrdina hned v jedné z prvních scén vystoupí z kamionu úplně nahý nebo o pár minut na to se před kamerou na pusté pláži přímo vykadí(!), což sice činí film do jisté míry originálním, ale některé věci prostě i tak nepotřebuji na plátně sledovat. Nicméně Wim Wenders dokázal se svými postavami a rovněž herci pracovat hodně zajímavě a já zůstal pohlcen životem a příhody obou hrdinů natolik, až jsem částečně přistoupil i na režisérovu hru sledovat jejich počínání někdy i v těch nejtemnějších z intimních chvilek. A tak jedinou scénou, jejíž význam mi naprosto unikl, zůstává ta, ve které si Bruno vystřihne kousek filmového pásu a s gustem mistra kutila pak dokola několik minut pouští své holce asi čtyřvteřinovou sekvenci z jakéhosi dokumentu o násilí a přírodních katastrofách – musím říct, že tenhle experiment vůbec nepobírám jak strany hlavní postavy, tak ze strany režiséra, a svou povýšeneckou samoúčelností (vlastně ani tématem oné sekvence) mi vůbec nezapadá do tohoto jinak skvělého filmu. Přes tu malou vadu na kráse a občas rozvláčnějšího místa mám z Wendersova filmu mimořádný zážitek a koketoval jsem i s 5. hvězdičkou, byť nejsem si jist, zda budu mít chuť ho vidět někdy znovu. Pokud ano a zapůsobí na mě stejně pozitivně, navýšení hodnocení se nebráním. [85%] (22.05.2021)

Četl jsem tu zdejší komentáře a vesměs chápu nadšení z filmu. Wim Wenders umí z prdu udělat kuličku. Film si totiž vysloveně na nic nehraje. Naopak rozjíždí nekonečně dlouhou road-movie, kde zajímavé jsou některé dialogy. Záměrně říkám některé, protože jich tam obecně zase tak moc není. Pak také některé záběry kamerou, u kterých se dá dobře pochrupkávat. Ale hlavně je tu scéna, kde jedna ze dvou hlavních postav sere přímo před kamerou. Je to dlouhé, intenzivní a myslím si, že podobně hypnoticky už na nikoho, kdo sere přímo před kamerou, koukat nebudu tak, jako v případě tohoto filmu. (11.02.2018)

Skoro trojhodinová odyssea Wima Wendersa tentokrát u mňa zapôsobila dokonale. Príbeh priateľstva dvoch mužov, roadmovie so silným presahom, štúdia o slobode a osamelosti, kritika úpadku kinematografie v Nemecku 70-rokov (taký väčší sexualdirndlharašment), hľadanie tej správnej životnej cesty - to všetko je tento (pre mňa) vrcholný snímok Wima Wendersa ocenený v roku 1976 na festivale v Cannes. Zo zaujímavostí - film nemal pôvodne scenár (pred natáčaním existovalo akurát 5 stranové exposé) a nakrúcalo sa v priemere 20 hodín denne s tým, že scenár sa dopisoval v noci. Vznikol však silne sugestívny film s výborným soundtrackom, ktorý sa mi dokonale dostal pod kožu a donútil ma pouvažovať nad otázkami prístupu k životu a miesta (pocitu) slobody v ňom . (31.08.2005)

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. (25.03.2012)

Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. (30.07.2017)