Prokletí žlutozeleného škorpióna

Takový typický Woody Allen, nervózní, občas zadrhávající, těkající z místa na místo. Dějově to není nijak zázračné, ale právě to "allenovské" podání dává filmu ten správný náboj. Navíc jsou v některých místech (opět takové typické allenovské) výborné hlášky (napadá mě třeba: "Otevřeme si slabikáře na straně 90", nebo "Chodil jsem s pikovou šestkou, ale pak nás načapala kárová čtyřka", anebo "Bratr vypadá dobře, balzamovač odvedl skvělou práci"), které jsou vždy trefně použity v ten správný moment. (03.12.2003)

Tradičně solidní konverzační komedie, tentokrát ve Woodyho milovaném retrostylu a s roztomilým fantastickým prvkem - hypnózou. Ale když dovolíte, zdaleka nejlegračnější mi připadá zaprvé spojení vetchého Woodyho Allena a šmrncovní Helen Huntové a Woodyho stylizace do neodolatelného bogartovského hrdiny. (11.04.2003)

Tak nevím ... asi bych tento počin nazvala lehčím úletem páně mistra, nebo třeba crazy-allen. Ale proč ne ... I přes klišovitý námět a výlet do vod crazy komedie, je zpracování úžasné a podmanivě své. Samozřejmně díky allenovskému lehkému psychoanalytickému humoru a perfektní atmosféře 40-tých let podmalovaných výtečnou jazzovou hudbou. A řada situačních dialogů vám prostě zůstane v paměti hodně dlouho, obzvlášť pronáší-li ho sucharský nervák a svůdník žen C.W. v podání páně Woodyho. (29.12.2005)

I zde Allen dokazuje, že je mistrem inteligentních a vtipných dialogů. Jediným záporem tohoto filmu je předchozí tvorba Woodyho Allena. Jde o to, že i když se jedná o velice vydařenou komedii s vtipnou zápletkou, nemůže se film měřit s jeho předchozími majstrštyky. Srovnávat s konkrétním filmem asi nelze, Allen je vždy jiný. Také myslím, že si mohl Allen více pohrát s rozuzlením, které proběhlo tak nějak samovolně a nepravděpodobně. (05.01.2010)

Půvabná díla filmových návratů mohou být také něčím víc než jen oparem romantizující nostalgie. Skutečným tvůrcům nabízejí prostor pro nové pohledy, neozkoušené zorné úhly a tím pro řadu prvků, které v daném kontextu oprávněně působí až objevným dojmem. V případě ŠKORPIÓNA, komediálně pojatého návratu k někdejší tvrdé škole amerického kriminálního filmu, se oživujícím průsečíkem stává proslulý lidský i herecký fenomen Woodyho Allena. Komika, která těží ze skrytého potenciálu jinak naprosto vážných scén žánru, je podporována i perfektní výpravou, za kterou by se nemusela stydět ani třicátá a čtyřicátá léta, do jejichž zlomu je film situován. Neméně zdařile je zvládnuto jiné velké téma doby - sufražetství, které se tehdy postupně proměňovalo a klubalo do moderního feminismu (pojetí úlohy Huntové v mnohém evokuje podobně pohádkově pojaté PO ČEM ŽENY TOUŽÍ). Rehabilitace nesvalnatého, navenek zcela neatraktivního, tak trochu pořád chlapeckého mužství je dalším Allenovým přínosem, který pronikavě spoluzvyšuje diváckou přitažlivost ŠKORPIÓNA. Hbitý, rychle plynoucí děj dále zušlechťují brilantní rozhovory doslova přeplněné gejzíry neotřelých slovních gagů. Allen i ŠKORPIÓN potvrzují - pokolikáté už ? - starou dobrou pravdu: že nezáleží na zvolené formě či žánru filmu, ale na tom, zda tvůrce, který ví, co chce, je také s to svou představu realizovat. Allen do této nanejvýš výběrové společnosti vždycky patřil. A patří. (20.12.2008)