Venuše v kožichu

Když se mi něco opravdu líbí, často se k tomu vracím. Ať už je to písnička, kniha, divadelní představení nebo film. Tento film jsem viděla 6x v průběhu pěti dnů a teď už to ani nepočítám. Pokud jsem se na něj náhodou nedívala, zbytek dne jsem o něm stejně přemýšlela a v hlavě mi zněla jeho nádherná hudba. Tak jako právě teď. Trošku se bojím, jestli o něm už konečně někdy přemýšlet přestanu. Strašně moc se mi líbí filmy, ve kterých se jejich postavám plní jejich sny. Když s nimi můžu hluboce vnímat jejich potěšení, radost, ten úžasný pocit štěstí, někdy uspokojení, vzrušení. Zrovna tak mě okouzlují a zároveň ničí filmy, ve kterých jeden druhému svěří svá nejtajnější přání a touhy a zůstává nepochopen (La Pianiste). La Vénus à la fourrure je jedním z takových filmů. Přestože to asi tak má být, že mám mít problém přijít na odpovědi na těch milion otázek, co se mi honí hlavou, jedno snad vím jistě. Qui demande, apprend - Qui ne demande rien, n´a rien. Líná huba, holý neštěstí. Co z toho, že sen se plní, když ten druhý to vidí jinak? Jako sexismus, pornografii, degradaci žen? A opačně to vidět prostě nechce? To asi mělo být jedním z varování. Co na tom, když vám na dveře zaklepe krásná, přitažlivá, inteligentní, talentovaná a všehoschopná žena (tak trochu poručík Columbo, Pretty woman a Mary Poppins), evidentně s fotografickou pamětí, kterou ale vedou úplně jiné pohnutky k tomu, aby to s vámi hrála až do konce a navíc, i přes její inteligenci, jí stále něco skutečně podstatného uniká? Třeba ta finální část? Nic ho přece nenutilo v tom i na konci pokračovat, ale on to chtěl, byl za to rád a jeho nejtajnější sen se pomalu stával skutečností. Fandila jsem mu! Neuvěřitelně dojemná záležitost! Když tu opět přichází ona nevědomost, tentokrát však na jeho straně. Nenapsal snad on sám, že když mi lichotíte, cítím v tom lest? Škoda toho finále, v mých fantaziích to v tomhle filmu dopadá malinko jinak. Určitě se ale neunáhlím, když tady napíšu, že to byl ten nejlepší a nejkouzelnější film, který jsem kdy viděla. Ideální spojení prostředí – divadlo!, scénáře, dialogů plných touhy, rozechvění, vášně, temperamentu a především humoru. Oba představitelé prudce atraktivní, šikovní a jako bonus navíc, mluvící francouzsky! (až na pár anglických vsuvek - pourquoi?) Který jazyk je svůdnější než právě francouzština? A to čekání, kdy už se konečně vzájemně dotknou, ve vzduchu je cítit napětí, takřka elektrizující, a pak to přichází a graduje. Bravo Vám oběma a samozřejmě panu režisérovi, dostali jste mě, totálně a navždycky! Splendide! (30.11.2018)

Divadlo o dvou lidech plné smyslnosti, vášně i smutku. Emmanuelle Seigner ještě stále půvabná a sexy, Mathieu Amalric vskutku okouzlující. Film mě nenudil, stále jsem čekala, jak to dopadne, kdo koho dostane. Nechte se překvapit a obětujte půl druhé hodiny Romanu Polanskimu, režisérovi, jací se už nerodí. (26.04.2019)

Tak i na Venuše se dostalo - ovšem až v závěru pod titulky. Režiséři po sedmdesátce (pokud vydrží) se stávají (jako většina seniorů) už ne tolik workoholici, ale spíš alkoholdující nebo gynoholdující, zkrátka tihnou k perverzi. Pokud to má hlavu a patu a nějakou formu, má to trochu ducha a nadhled, není to Menzel nebo Jakubisko, pak se to dá přijmout nebo i chválit. Polanského "přepis" divadelní hry však zůstal divadlem pro dva herce, tj. nestal se filmem. S novelkou rytíře Masocha "Venuše v kožiše" (to je hezky česky) má tato exhibice jen několik styčných bodů, ale v nich je Polanski slabší než Leopold von Sacher-Masoch, u něhož lze mezi řádky číst i jiný příběh - příběh o ženách jako takových. Body, ve kterých se autoři nestřetli: "V poměru muže a ženy nezná příroda trvalost". "Srdce ženy touží muže spoutat, ačkoli samo se mění." "Je pozoruhodné, jak každý poměr mění svou tvářnost, když se objeví nová osoba." atd. atd. Z této stránky by to asi viděl český surrealista a bonviván Bohuslav Brouk. Ale zkrátka: "Shiny, shiny, shiny boots of leather", jak zpívá Lou Reed. (06.08.2014)

Polanského adaptace Sacher-Masochovy knihy, resp. její divadelní adaptace z pera Davida Ivese, se vydařila skvěle. Po snímku Carnage, kde se mihli všehovšudy sotva čtyři herci (ale jací!), do Venuše v kožichu obsadil Polanski role pouze dvě. První, režiséra Thomase/Severina, ztvárnil vynikající Mathieu Amalric. Herečku Vandu/von Dunajev pak režisérova žena, úchvatná Emmanuelle Seigner. Avšak pro dobrý film to stačí bohatě, zvlášť když si režisér ve svých 80 letech počíná pořád jako dravý mladík. Je to dráždivá, černým humorem a svéráznými dialogy prodchnutá (provokativní) podívaná, která ne každému sedne a už vůbec ne ji každý pochopí. Kdo však četl Masochovu knihu (můj případ), musí být spokojený. Polanski totiž pořád umí a rozhodně neztratil nic z toho, co máme na jeho filmech tak rádi. Stylizace "divadelního filmu" je velmi působivá, byť atmosféru více tvoří Desplatova komorní, ale úžasně výstižná hudba. A finále? O tom nechcete dopředu vědět zhola nic. 7/10. (11.08.2018)

No hate, no love. Vzhledem k režisérovi samozřejmě skvostně nasnímané a sestříhané. S adekvátní gradací a žhavým sexuálním napětím na správných místech. Ale osobně se nemůžu zbavit dojmu, že je Polanskiho na podobné hříčky o sexuální tenzi mezi mužem a ženou a prohození dominantních rolí i přes nepopiratelné kvality tak trochu škoda. Natoč zase něco většího, Romane, máš na to, kurňa! (22.03.2014)