Die Nibelungen, Teil 1 - Siegfried

Osobně nemám rád, když jsou tříhodinové (nebo i vícehodinové) filmy na nejrůznějších databázích rozděleny na dva samostatné filmy. Jedná se přece o jeden snímek a tak by měl být i hodnocen, přesto se najdou výjimky a Nibelungové k nim patří. Důvod natočení tohoto německého národního eposu je více než jasný. Když Horst Wendlandt v roce 1962 produkoval Poklad na stříbrném jezeře, nemohl ani tušit, jaké historické události byl nápomocen. Nejenže dal vzniknout nejdražšímu poválečnému snímku, ale rozpoutal doslova a do písmene mayovkománii. To samozřejmě nemohlo uniknout bystrému oku jeho souputníka Artura Braunera. Ten brisktně uvedl do kin Old Shatterhanda a začal natáčet svou vlastní mayovskou sérii. I když byla tato konkurenční řada úspěšná, ta Wendlandtova si vedla o kapánek lépe, co do návštěvnosti i kvalit. Brauner se proto rozhodl, že svému konkurentovi vytře zrak a natočí nefalšovaný historický velkofilm, což byl v té době již mrtvý žánr. Ani tato skutečnost nemohla Braunera odradit. Za námět byl zvolen, již jedenkráte natočený, středověký epos o Nibelungzích. Do režisérské sesle se posadil tvůrce těch nejlepších mayovek z konkurenční série Harald Reinl, který si sebou přivedl osvědčený tým spolupracovníků. Natáčelo se v tolik oblíbené Jugoslávii, poté i na Islandu a ve Španělsku. To vše bylo nasnímáno na 70mm film. Brauner dokázal shromáždit to nejlepší, co tehdejší komerční německá kinematografie mohla nabídnout, přesto je celkový výsledek poněkud rozpačitý. Film je rozdělen do dvou samostatných částí. Prvý díl nese název hlavního hrdiny Siegfrída. A tady leží zakopaný pes. Siegfried by měl být hlavní postavou, ale tou díky scénáři, ať již od počátku či díky pozdějším úpravám, rozhodně není. Diskutabilně se může jevit i obsazení této role, jako „ideální“ představitel byl zvolen olympijský medailista ve vrhu kladivem Uwe Beyer. Ten má sice krásně vyrýsované svaly a zcela prozaických důvodů běhá polovinu filmové stopáže, jen v kožešinové bederní roušce, přesto o jeho hereckých schopnostech lze více než pochybovat. Takže místo udatného reka, jakým měl původně Siegried být, který dokáže skolit dokonce i draka, je divák konsternován zjištěním, že bohatýr díky neherci Beyerovi působí spíše coby zaostalý venkovský balík. Tato skutečnost ještě více vynikne, při srovnání jeho výkonů a ostatních kolegů. Dalším nepodstatným problémem je žánrový rámec, hlavně u prvého dílu, který má být čistokrevnou fantasy. Co si budeme namlouvat, v roce 1966 počítače zabíraly několik hal a jejich výkon byl srovnatelný s kapesní kalkulačkou, tj. všechny efekty se museli dělat ručně. Bohužel nebyl angažován král pookénkové animace Ray Harryhausen, a tak byl drak vytvořen v „životní“ velikosti, poháněn mnoha servomotory. Přezevšechnu snahu tvůrců, působí dnes Fafmír značně úsměvným dojmem, což se dá říci i o ostatních fantasktních motivech. Až to může evokovat dojem, že divák nesleduje historický velkofilm, ale výpravnější ruskou pohádku. Tato něchtěná komičnost, sráží jinak kvalitně odvedenou práci všech zůčastněných. Nelze neobdivovat krásné exteriéry, počínaje jugoslavskou „stepí“, přes rozekláté útesy islandská, až po skaliska grotesktních hřibovitých tvarů ve Španělsku. Když k tomu všemu připočteme monumentální stavby, bohaté kostýmy a slušnou hudbu, zamrzí nedostatky o to více. (13.03.2011) (méně) (více)