Elsa la rose

Nejsem znalec jejich tvorby. Ale dvacet Agnèsiných minut ve mně vznítilo vůči oběma literátům sympatii a vyvolalo, možná mylný, pocit, že v zahradě jejich vztahu psala Elsa nohou do čerstvě nakypřené hlíny, zatímco Louis čáral prsty do míjejících mraků. Jejich svatbu si představuji jako obřad dvou psacích strojů, při němž místo slibu zazněl manifest, místo „ano“ stať o „ne“ a polibek vydal slabě vrzavý zvuk otvíraného svazku. Když byla Louisova autorsky úrodná léta napadena anémií, občerstvila ho Elsa – nitrožilně - svými literárními erytrocyty (anebo mu jen připomněla vůni půdy?). Louis, v dobrém i zlém, a nikoli oplátkou, zahrnoval svou Múzu verši, verši, verši… Manželství ve jménu literatury a skrze ni? Jenomže tady opatrně, jelikož na otázku „Díky těm básním jste poznala, že jste milována?“ odpoví Elsa bez zaváhání: „To nevyjevila poezie, ale to ostatní. Život.“ (26.12.2020)