Když vzplane oheň

Čítanková anti-spirituální hovadina, která emocí dosahuje tím, že někdo někoho fackuje, někdo omdlívá a někdo půl filmu umírá, do toho lítá hnusná holubice a objevují se symboly tak retardovaně okaté, že se celé téma mění na pásmo absurdních výjevů, ze kterých se dá koukat jen na herečku v hlavní roli. A to ještě ne proto, že by hrála dobře, ale proto, že má hezké modré oči. Téma násilí páchaného na matkách "bastardů" v tradičních tureckých komunitách Günes uchopil diletantsky a bez jakékohokoli náznaku empatie. Vedle vrcholů tureckého kontemplativního filmu hodně špatný vtip. (21.03.2013)

Festivalový popis filmu vskutku slibuje hrůzný zážitek a nekompromisní sociálněkritické drama vyjadřující se k postavení turecké ženy v rodinné struktuře. Po mírně rozpačitém počátečním klidu před bouří v rodinné idyle a nataženém bloudění opuštěným domem po pádu dívky v bezvědomí se konečně začne rozbíhat plnohodnotný děj. A to překvapivě nečekaným směrem. Epizoda z nemocnice, kdy se rodiče dozví o dívčině mimomanželském těhotenství a rozhodují se, zda ji zabít a uchránit tak rodinu před zostuzením, občas dosáhne až na hranu tragikomického rozměru. Uvolněný nádech pokračuje i potom, co rodinná rada rozhodne o dívčině smrti a začne plánování otřesného činu. Nic netušící "hříšnice" se následně vydává s otcem na cestu k příbuzným a nebýt jejího mrazivého cíle, člověk by si řekl, že sleduje pohodovou road movie, v níž si dcera a otec obtížně hledají cestu k vzájemnému porozumění. Automobil projíždí krásnými pobřežními scenériemi, občas zazní nějaký zdánlivě nedůležitý dialog, stane se drobná komplikující příhoda a navzdory všemu vzrůstá napětí ohledně rostoucího odhodlání otce zbavit se jemu blízké osoby. Drobné situace však postupně vnášejí do dusivé atmosféry lidský rozměr, překryjí dominující hrozbu a muže se znovu zmocní trýznivé pochybnosti. Čím dál více nenápadné drama ovšem s palčivou silou vyvrcholí v zasněžených horách, kde do proměněných vztahů zasáhne další, neméně důležitý faktor, který ovšem s rozpoutanou situací úzce souvisí a závěr se tak nevzdaluje morální neúprosnosti. I když příběh sází spíše na podpovrchové pnutí a ohledně dramatické výstavby působí značně rozvolněně a má svá hluchá místa, jeho netradiční vývoj a závěrečné "zúčtování" nutí k silné citové zainteresovanosti i divácké reflexi tématu. Právě ve směřování proti očekávání, v němž lze cítit silný apel na celou společnost, tkví nesporná hodnota filmu. Syrově a fatalisticky odvyprávěné drama by v tomto ohledu bylo až příliš přímočarou cestou s diskutabilním dopadem na publikum. Zvolený způsob vyprávění se nakonec jeví jako inteligentní a možná i nejlepší možný způsob ztvárnění skutečné události, které záměrně změnilo důležitá fakta i samotné vyústění. (Cinema Mundi 2013) (03.03.2013)

Naprosto souhlasím s názorem Sandiega. Kdybych těsně předtím neviděla pro mě dechberoucí izraelský film Ve tmě, tak by mi ta trocha tragikomičnosti v tomto filmu nepřišla skoro až na hraně sebeparodie. I proto o jednu hvězdičku méně než pět. Ale třeba se mi to časem ještě rozleží v hlavě. (20.03.2013)

Předpokládaný horor ani povrchní útok na city se nekoná, Ismail Günes předkládá citlivou studii proměny vztahu otce a dcery. Opravdová filmařina začíná až nájezdem kamery do čerstvě vykopané jámy velikosti hrobu (huuu), vzhledem k téměř spravedlivému rozdělení stopáže na část před cestou a na cestě postrádáme žánr road movie. Jeden z po všech stránkách kvalitnějších filmů tohoto ročníku. kult pro Cinema Mundi, 2013. (03.03.2013)