Děvočka i vešči
Recenze (3)
Lehce naivně působící, minimalistické dílko dvaadvacetiletého Michalkova. Někdo má Poštovní schránku, někdo kazeťák... ()
Režisér nemusí animovat předměty, aby vyjádřil, že věci mají duši. Bohatě stačí, když s nimi konfrontuje bytost, která je právě jako oduševnělé vnímá. A takovou je vlastně každé dítě, které se s láskou obrací k jakékoli maličkosti, která účastně utváří jeho svět - již proto, že vše okolo sebe přijímá jako součást sebe sama. Jakýsi příjemně nepříjemně vonící svět dospělého dorozumívání se obklopuje v tomto Michalkově krátkém filmu snící nespící děvčátko, a to se z těch nedbalých záhybů snaží „vymáčknout“ to jeho jedinečné poselství. Měří-li nakonec tomuto osvobozenému světu na pokraji flámu čas kapajícím vínem, přesně „odšívá“ čas vlastního snění a bdění, tedy dětského nevinného dbaní a dospělého nedbalého proviňování se. Dno nevyhnutelného pádu zpředmětnil Michalkov po tomto svém debutu ještě mnohokrát - a zpravidla skvěle. Přesto tento jemně vhlíživý pohled na probouzení každého z nás by měl rozechvět všechny ty příští scény - a myslím, že v tom nejlepším režisérově filmu - Unaveni sluncem - tak zcela explicitně činí. ()
Bezdětný dvaadvacetiletý Michalkov natočil těchto osm minut se stejným přístupem, s jakým dobrý otec točí home video své dcerky. Talentovaně se zamyslel nad tím, že poetičnost dětství porovnáním s dospělostí spočívá ve zvýšené, zamilované pozornosti vůči drobnostem každodenna. Přesto musím dát nízké hodnocení. Holčička a věci totiž nejsou nic víc než filmový exersíz, seminárka pro profesory ze VGIKu. Uvažuju tak, že sebelepší slohové cvičení nebo první pokus o reportáž, které napsal třebas nějaký Hemingway do nějaké Trapeze, si taky nezaslouží víc než dvě hvězdičky, ne proto, že by šestnáctiletý Hem neuměl psát, ale proto, že Stařec a moře je za nesporných pět. ()