Otrokyně lásky

Sedmdesátkové retro po sovětsku - a Michalkov v plné síle a opět v mezích zákona - i v tak ošemetném tématu jako je občanská válka ví velmi dobře, kde se může držet (stejně jako to věděl za Jelcina a ví za Putina). Film je za obyčejné tři hvězdy. Není úžasný ani hloubkou, ani vtipem, je spíš lehký a roztomilý než podstatný. Výš ho nese pár scén a hudba Artěmjeva - je zde popová, sovětsky přepísknutá v emoci, srandově sci-fi zabarvená v elektronice, a ve výsledku nádherná - ta závěrečná scéna by mi sama o sobě tu hvězdu navíc dodala. (22.01.2018)

Možno to nebol ani Michalkovov cieľ, ale pre mňa je jeho film filozofickou úvahou nad úlohou filmu v spoločnosti v období nemého filmu. Vtedy filmoví vedci ponúkali veľmi ortodoxné názory ohľadom toho, o čom film je a Otrokyňa lásky by tým, ktorí tvrdili, že jej úlohou je zobrazovať iba skutočnosť, za pravdu. Čím je natáčaný hraný limonádový film oproti záznamom vraždenia, ktoré môže slúžiť napríklad ako dôkaz na súde? Verne zobrazená doba, vášnivé vzťahy a Michalkova tentokrát menšia úloha. Oproti predchádzajúcemu filmu striedmejšie a triezvejšie, čo ale znamená aj vyzretejšie a dospelejšie. (14.10.2015)

Ve filmu chtěl Michalkov zachytit náladu období, během kterého se hroutí celý jeden svět a přichází nový. Starý svět je stále ještě zábavný a čilý, dle slov jedné postavy je jako „dětský pokojík, takový celý růžový“, ale už si nemůže nepřiznat, že umírá. Scénář sice nenapsal Michalkov, nýbrž jeho – filmově tolik odlišný! – bratr Andrej Končalovskij, spolu s Friedrichem Gorensteinem, a přesto dopadl jako film typický michalkovský – už jenom tím, že předkládá onen skomírající svět carského Ruska jako harmonii, kterou jsme ztratili, protože přišli zatracení bolševici. Ne náhodou takovýto idealizovaný pohled na carskou minulost, tolik pochopitelný a přirozený jakožto reakci na neútulnou zmatenou dobu devadesátých postsovětských let, opět potkáte v Urze a v Lazebníkovi. Kromě toho je ale Otrokyně lásky samozřejmě filmem o dělání filmů – což mně přijde jako nevyhnutelně slibný nápad. Tady jde navíc o hyperslibnou éru němého filmu. Centrem příběhu je herecká hvězda Olga Vozněsenskaja (prototyp – Věra Cholodnaja). Její jemné, mírně nepřirozené manýry à la němý film, její hru na vytříbený život přejaly nejen další postavy – samotný děj je jako ona, rafinovaný, melodramatický. Ne příliš hluboký a místy na efekt. Proto čtyři hvězdičky. Nenacházím sice důvod, proč tento film vidět ve svém životě potřetí, ale těm, kdo snímek neviděl ještě nikdy, to jedno zhlédnutí doporučuju. Uvidíte profesionálně natočený, příjemný lehký snímek, po kterém zůstane příjemný lehký smutek. (23.08.2010)

Snímek jsem víděla poprvé před nějakými dvaatřiceti lety - tehdy mě nadchl. Znovu nyní čerstvě - pustilal jsem si ho s obavami, jelikož mě od té doby zklamal i Oblomov, kdysi krásný, nyní nudný, nemluvě o tom, co pak Michalkov všechno spáchal v éře "postsovětské". Takže: při novém zhlédnutí po více než třech desítkách let jednoznačné ano! Na rozdíl od uživatelky Iery ivanovy si vůbec nemyslím, že by šlo o nějaký "lehký" snímek, po kterém zůstává "lehký" smutek. Je to gradující lyrické drama se strhujícím závěrem. Postava herečky Olgy Vozněsenské je prostě mistrovsky napsaná a mistrovsky zahraná. Michalkov, bohužel, od té doby udělal názorovou i uměleckou vrtuli, leč tohle mu připisuji po všech stránkách k dobru. Klobouk dolů! (13.04.2011)

Poeticky laděná romance, drama a nakonec i tragedie, s mírnou dávkou imaginární reality až absurdna. To vše v prostředí prvopočátků filmu a ruské revoluce. Excelentní výkon Jeleny Solověj je podpořen stejně laděnou řeží i hudebním doprovodem. Završeno fantastickým závěrem. Nenapadá mě nic, co by mi zde chybělo. První Nikita Michalkov mě posadil na pozadí, ale usadil jsem se dobrovolně a rád. (30.07.2016)