Otrokyně lásky

Nikita Michalkov je pro mě tvůrce, který vyzrává jako dobré víno. Ale i jako víno mladé vykazuje vysokou jakost. U Otrokyně jaem si zpočátku připadala jako u raných Wajdových filmů, ale to jenom krátce a zpočátku. Pak nastoupilo to správné okozlení a jasně čitelný tvůrcův rukopis. A já zůstala u obrazovky jako bez dechu a hltala jsem každý další obraz. Silný příběh mladé, ale nespokojené herečky Olgy se strhujícím závěrem ... Tohle je kinematografie, kterou mám ráda. (02.08.2016)

Ťažko hodnotiť. Poetický film s úžasnou záverečnou scénou a mrazivými zábermi čistiek, na druhú stranu ale zmäteno vyrozprávaný, plný rusáckeho šaškovania a s romancou vycucanou z prsta. Na veľkom plátne by som teoreticky možno zvažoval 4*, ale sledoval som to so slúchatkami, kvalita obrazu je mizerná a zvuk mono. Ťažko hodnotiť. (13.11.2023)

Sedmdesátkové retro po sovětsku - a Michalkov v plné síle a opět v mezích zákona - i v tak ošemetném tématu jako je občanská válka ví velmi dobře, kde se může držet (stejně jako to věděl za Jelcina a ví za Putina). Film je za obyčejné tři hvězdy. Není úžasný ani hloubkou, ani vtipem, je spíš lehký a roztomilý než podstatný. Výš ho nese pár scén a hudba Artěmjeva - je zde popová, sovětsky přepísknutá v emoci, srandově sci-fi zabarvená v elektronice, a ve výsledku nádherná - ta závěrečná scéna by mi sama o sobě tu hvězdu navíc dodala. (22.01.2018)

Pokaždé mě znovu překvapí, jak Michalkov dokáže znázornit i ten nejbanálnější lidský život jako radostí i bolestí požehnaný dar, jako osud, který se každou svou vteřinou vrývá do věčných hliněných destiček ranami, kousnutími i stisky prstů. Je to tím zvláštnější, že se tyto sou-středěné životy vyjevují v jakýchsi karnevalových či kabaretních scénách. Divadlo, rituál nebo němý film či archivní dokumentární záběry, kostým nebo uniforma, rafinovaná intertextualita začleňující do prostých rozhovorů cizí scénáře, básně, písně a jiskřivé aluze, a především všednost naložená do snu, kam milostně ukročily nohy těch, kteří si svou jedinečnost uvědomili právě jako sudbu. A to všechno se odehrává ve vířivé, vidomé přírodě, které se světlem, nejrozmanitějšími živelnými úkazy nebo prostou krajinou „kulisou“ hlásí o slovo. Tento snímek, nejranější, který jsem dosud od Michalkova viděl, mi v tomto směru přišel také nejextrémnější. S jeho polyfonií jsem se tentokrát nesnadno souzníval a většina distancujících prvků mě ani tak nevzdalovala, jako odtrhávala. (28.09.2019)

Možno to nebol ani Michalkovov cieľ, ale pre mňa je jeho film filozofickou úvahou nad úlohou filmu v spoločnosti v období nemého filmu. Vtedy filmoví vedci ponúkali veľmi ortodoxné názory ohľadom toho, o čom film je a Otrokyňa lásky by tým, ktorí tvrdili, že jej úlohou je zobrazovať iba skutočnosť, za pravdu. Čím je natáčaný hraný limonádový film oproti záznamom vraždenia, ktoré môže slúžiť napríklad ako dôkaz na súde? Verne zobrazená doba, vášnivé vzťahy a Michalkova tentokrát menšia úloha. Oproti predchádzajúcemu filmu striedmejšie a triezvejšie, čo ale znamená aj vyzretejšie a dospelejšie. (14.10.2015)