3x3D
Obsahy(1)
3X3D slouží jako aréna filmového experimentu, a to nejen ve smyslu technologickém (jde totiž o stereoskopický 3D snímek, tedy o formát, s nímž režiséři pracovali v rámci svých filmografií poprvé), ale především tvůrčím. Tři zcela odlišné, ne-povídkové filmy tří zcela odlišných režisérů spojuje námět: hledání vztahu mezi ochranou trvalých hodnot a přínosem inovace, mezi tradicí a emancipací, mezi historií, současností a výbojem do budoucnosti. Zatímco první z nich předestírá úvahu na rozverném historizujícím obrazu, zbylí dva se soustředí na reflexi historie, inovace a vývoje u fenoménu, který je jim nejbližší – u filmařství samotného.
Všichni tři tvůrci pracovali s technologií S3D vůbec poprvé. Pro všechny se třetí dimenze filmu stala jedním z témat vlastního snímku. Všichni tři přicházejí s velmi originálními filmovými tvary. A přestože jejich díla jsou tak odlišná, mají velmi výrazné styčné body: tři filmaři, jejichž tvorba se kontinuálně tematicky vyrovnává s vlastní povahou umění, jemuž se oddali, nás upomínají, že třetí dimeze filmu je výzva možná stejně převratná, jakou bylo samotné rozpohybování dvojdimentionálního obrazu na konci devatenáctého století. Kdo ví, třeba nás už doopravdy čeká nějaké nové kino.
„Just in Time"Petera Greenawaye tvoří tři sekvence opakující jednu sérii událostí v různých historických souvislostech. Velkolepá kostýmní podívaná, inspirovaná dějinami portugalského města Guimaraes, a přitom typická pro Greenawayovy opusy, poukazuje na fakt, že veškerá historie se uchovává v příbězích, které – obzvláště ty filmové – zajišťují, že se před divákem cosi minulého odehrává právě teď, just in time. Greenaway ve svém kvazihistorickém pseudodokumentu poukazuje na fakt, že historie i dokument jsou jen jedním z žánrů filmové tvorby, jen jedním z žánrů vyprávění, jež vždy předvádí v aktuálním čase děje pouze zdánlivě skutečné či jen zdánlivě minulé a zdánlivě „objektivní".
„The Three Disasters" – Godardův nový sebereflexivní filmový esej zapojuje stereoskopii do úvahy jako reprezentaci našeho problematického vztahu k dvojrozměrné vizualitě – jako možnou snahu uniknout z nepochopeného 2D zobrazení do třetí dimenze. „Byl-li prvotním hříchem evropské vizuality vynález perspektivy, pak digitální technologie je už doslova vykradačem hrobu. Naše snaha ovládnout prostor nás připravuje o čas a paměť."
Pêrova hraná burleska „Cinesapiens" – opět jde o ztvárnění historie kinematografie samotné –, vyzývá k opuštění „realistického" a důvěřivého přístupu k filmu, a horuje za tvořivé a okouzlené chápání, které se neomezuje na marné hledání a stabilizaci vztahu mezi realitou a její reprezentací na plátně, ale které je naopak odvážnou výpravou za osvobozenou realitou obrazu a pohybu. I Edgar Pêra tedy nakonec vidí v nástupu stereoskopie výzvu k tvořivé proměně filmování, k hledání nového uměleckého útvaru, hledání nové podoby filmu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (3)
Peter Greenaway - velmi prozíravě uveden ve filmu jako první, v opačném případě by tento segment dokázal spolehlivě zničit celkový dojem. Srovnání s dětskou powerpointovou prezentací je naprosto přesné. Představuju si, že takovým způsobem budou v budoucnu zpracována laciná prohlídková či informační videa v muzeích. Lepší rychle zapomenout. Edgar Pêra - docela hravé a místy i vtipné podobenství vývoje filmu odehrávající se v jediném kinosálu. Dle mého názoru se jasně stavící proti trendu lenosti, konzumu a falešnému snění, který kinematografie nastoupila po vynálezu mluveného filmu a kulminujícího v nastupující 3D technologii. JLG - samozřejmý vizuální a myšlenkový vrchol filmu ("to nejlepší na konec"), dílo připomínající jeho ostatní práce (a několikrát na ně přímo poukazující), místy působící jako sekvence z Histoire(s) du cinéma provedená ve 3D. Možnost vidět typické godardovy mezititulky ve formátu budoucnosti naplní filmové milovníky nové vlny nejedním sentimentálním pocitem.[Parallax 2014] ()
Pokud jde o formu, tak úžasné, experimentální cvičení od velkých Legend světového filmu.... Ovšem výsledek nedrží ( A asi ani neměl držet) pohromadě a jde tak pro normálního konzumního diváka spíše o mišmaš a mix žánrů, stylů a odlišných sfér, který nestráví....... Ovšem pro přemýšlivé, odlišné a náročné diváky, kteří ocení jinakost a náročnost titulu jde o nevídaný zážitek bez klasických klišé s přidanou hodnotou. ()
Pokud si tady v klidu a soustředěně přečtete celý oficiální "kéžby" text distributora, pak budete mít zaručeně lepší vizuální a bohatší myšlenkový zážitek, než když se poštracháte do kina se ještě podívat. *** Ve skutečnosti pouze Godard pochopil a přesáhl zadání a zároveň vytvořil působivé nostalgické dílo tematizující krásu umění, ukotvenou přítomnýma pronikavýma očima v jedinečnosti nabízeného pohledu, bez ohledu na to, jaká technologie se použije - zatímco ostatní dva počiny se vůči zadání smrskly na poměrně slaboduché edukačně-(anti)propagační materiály. *** Greenawayův příspěvek nepřesahuje úroveň neohrabané školní powerpointové prezentace, vizuálně připomíná nudnou cestu po 3D modelu nově projektované budovy před schválením komisí EU nebo pohyb po muzeu v laciné počítačové hře, kde si navíc někdo špatně spočítal, jak nečitelné budou informační nápisy, až je budete míjet... myšlenkově pak je celá prezentace na úrovni žáků 4. třídy ZŠ starého režimu - z dob, kdy děti byly nezáživně drilovány; Pêrovo hřímání je pak zase celé postavené na jednoduché a nepravdivé tezi, kterou se nechává samolibě a povýšeně unést (do "burlesky" má jeho zapálený výklad stejně daleko jako pštros na nebe, spíš připomíná revolucionářské či jezovitské projevy kazatelů, kteří řvali na lidi, jak se má něco dělat, aniž by to kdy sami uměli nebo rozuměli podstatě). Jen Godard dokázal, že nejen vnímáte, co říká, ale zároveň cítíte, vnímáte na předváděném tu posvěcenost přítomného okamžiku krásou, kterou tvoří vaše oči, tu nostalgii pomíjení, ten výjimečný dar kinematografie, který si musíte umět zasloužit - neboť přijímat film, dívat se na film, nechat se obdarovat musíte umět - bez ohledu na to, jakým zobrazením je dílo tvořeno - naopak, čím je zdánlivě realističtější, tím těžší úkol máte před sebou. *** A také je to pouze Godard, kdo pracuje s S-3D technologií tak, že je přinejmenším jasné, že její možnosti, hranice i pasti pochopil, zatímco ti druzí s ní zacházejí tak nejapně, že jen zahušťují trapno. A pouze Godard opanovává situaci ironií, jež prohlubuje perspektivu lásky, zamilovanosti, zalíbenosti do tvoření. *** Jediné, co kazí dojem i u Godarda, jsou do filmu neústrojně vmontované anglické titulky - Godard provází to, do čeho máte zalíbeně nořit zrak, osobním intimním komentářem v rodné francouzštině - jenž nemá a nesmí rušit vaše dívání - počítá se s tím, že plujete očima po plátně, pasete se jako při prohlížení obrazů - a to musíte, jinak zamýšlený efekt nezafunguje, protože Godard si skutečně pohrává s S-3D a prolíná scény a perspektivy, jako by se vrstvily v čase, a tak titulky, které u toho máte stíhat číst, dokonale boří hru, vytrhávají vás z procesu dívání, a způsobují tím překlikáváním dimenzí až fyzickou bolest a závrať, s níž Godard samozřejmě nepočítal - při promítání tohoto filmu by se rozhodně hodil čtený dabing, třeba i jen na mikrofon či do sluchátek, a velice mě mrzí, že organizátoři festivalu to nedomysleli, nezvládli nebo se na to prostě vybodli, a jediný cenný snímek tím pro nefrankofonní publikum důsledně zničili. () (méně) (více)
Galerie (4)
Photo © Ciant
Reklama