71 fragmentů chronologie náhody

71 fragmentů chronologie náhody čili 71 tyčinek mikáda, po jejichž odebrání nezbude nic, jen další chladné oznámení ve zprávách, že mladý student v bance zabil tři osoby a pak sám spáchal sebevraždu. Ústřední hybnou silou je konsekvence Pascalovy sázky na boha, kdy i ten, který se rozhodne nesázet, nutně volí. (27.01.2007)

ten názov je 1) skvelý, 2) výstižný; ten film je 1) hanekeovský, 2) mrazivý; pre mňa osobne sa najviac ráta to, že dokázal 1) absolútne pohotovo zareagovať na udalosti a natočiť (nielen na vtedajšiu dobu) aktuálny a dôležitý film/výpoveď, 2) dokázal to zasadiť do tak širokého kontextu, čo však nijako nezovšeobecňuje a nebanalizuje jednotlivé konkrétne, drobné osudy/príbehy; okrem mozaiky jednej tragédie urobil aj vitrážové okno sveta zmietaného tragédiami rôznych akostí; (18.03.2012)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)

Čekal jsem to divočejší, to musím přiznat. Princip kompozice, který jsem odvozoval dopředu z názvu, je oproti očekávání nakonec vlastně docela sevřený - jde o fragmenty ze života několika málo lidí, jejichž osudy se nakonec protnou. Nic bych proti tomu neměl, kdyby ony fragmenty byly motivovanější vždy(!). Možná změním jednou po další projekci názor, ale teď se mi zdá, že Haneke zůstal na půli cesty, kdy nám část fragmentů říká něco podstatné o protagonistovi, jindy nám to neříká nic (a tudíž je to významově redundantní). Samotná paralela výstavby s fragmentárností zpravodajství zprostředkovaného médii, kdy nikdy nepoznáme úplnou pravdu ze zlomků (různě upravené) předkládané reality, se mi zamlouvá. Přesto to řadím k těm slabším filmům, které jsem od Hanekeho viděl. (05.08.2019)

Hanekeho trilógia je síce jednotná vo forme ako i naturalistickom režijnom vedení, obsahovo je však kolísavá. Rovnako ako v Bennyho videu tu Haneke koncentruje svoju nenávisť voči societe značne vykonštruovanými udalosťami, ktoré následne nemôžu šokovať do takej miery, do akej by si možno autor prial. Chápem jeho posolstvo, no zároveň som názoru, že hoci ľudia síce sú všeobecne zlí, nemyslím, že žijeme v toxickej morálnej dystópii, tak ako ju vidí/videl Haneke. Jeho dištancovanie sa od prvoplánových emócii a úmyselný chlad mu podľa môjho názoru dozrel až v neskorších filmoch, tu ešte pôsobí trochu nevykvasene, až vychcene. Z trilógie na mňa najsilnejšie zapôsobil siedmy kontinent, ktorý oplýval navyše aj dráždivou nejednoznačnosťou výpovede a boľavým existenciálnym presahom. (13.11.2019)