Sedmý kontinent

Už dávno ma nejaký film tak vnútorne nerozsekal ako toto majstrovské dielo od Hanekeho. Sociálna dráma o rozklade jednej rodiny, ktorá nemôže nikoho nechať chladným. Bezcieľnosť, bezútešnosť a chladné vytriezvenie... Je natočená veľmi dobre, realisticky, pre diváka nie je žiaden problém dosiahnuť empatické vcítenie do charakterov jednotlivých postáv. Je tu množstvo momentov, ktoré postupne budujú chladnú, mrazivú atmosféru od scénky ku scénke a to až do mrazivého pekla kdesi hlboko pod Siedmim kontinentom (manželkin tichý plač v aute, dcéra v škole...). Čo Haneke ubral na racionalite a istej mindfuckovosti snímku (tak ako to je u jeho neskoršej tvorby), to pridal k emotívnej stránke a celkovej dusivej a nepríjemnej atmosfére, výsledkom čoho je drvivá priamočiarosť. Záver je šokujúci, strhujúci, depresívny, presne podľa môjho gusta čo sa týka priamočiarej, chladnej a depresívnej drámy s maximálne realistickým účinkom. Film bude vo mne ešte dlho rezonovať. (29.07.2015)

Už ve svém debutu se Haneke projevuje jako nelítostně krutý vypravěč. Sedmý kontinent není klasicky odvyprávěn, ale připomíná spíš skládanku, jejíž jednotlivé díly utvářejí celkový obrázek rodiny směřující k tragédii. Celý film je prezentován se striktní lakoničností, až chirurgicky přesnou odsobnělostí (což předznamenává jeho další snímky), jejíž vrchol je ve scéně ničení domu. Sama scéna je svou destruktivností nejradikálnější – zasahuje víc, než kdejaký patetický blockbuster. Haneke je nemilosrdný v použití detailů, nevšedním rámováním, které je málokdy zaměřené na výraz obličeje, nepoužitím nediegetické hudby... Co naplat – to jsou přece atributy dalších Hanekeho filmů. Jakkoliv je ale Sedmý kontinent mým teprve čtvrtým seznámením s režisérem, jeho debut mě přišel vůbec nejmrazivější. Předně svou zprvu nenápadnou gradací, jež je v závěru dotažena do zničujícího výsledku. (20.04.2012)

Tomuto filmu bych šupem stáhla plné nebe hvězd. Tak sugestivně vybudovanou atmosféru na pouhém znázornění stereotypního, blahobytného života jedné rodiny hnedtak neuvidíme. Po zdánlivě banálním začátku, který ale ani za mák nemůžu nazvat nudným, protože každý záběr má svou opodstatněnou důležitost, se postupně dostaneme k momentu, který nás zchladí jak ledová sprcha, protože se nám rozsvítí, kam celý děj vlastně kráčí. A pak už jsme jen vtaženi do víru (radikálního) dění, že zapomínáme k čemu slouží naše plíce. Takhle zatajený dech bych neměla ani kdybych seděla o půlnoci v opuštěné kadibudce uprostřed hlubokýho, sibiřskýho lesa. Máte můj kompliment, Herr Haneke! Proč teda ubírám hvězdičku? Za ty reálné osoby, které poskytly námět k tomuto snímku. A za všechny jim podobné a jejich postoj k životu. Za jejich nekonečné sobectví. Důvody, proč se rozhodly k vyvandrování do tramtárie jsou pro mě neakceptovatelné. Nesdílím žádné sympatie, natož lítost s lidmi, kteří si neváží dobrého bydla. (19.08.2010)

Temnota která vyráží dech a nedá spát. Haneke s mistrovskou úsečností zobrazuje lidskou hloubku, krvácející všednost, která z větší části vzbuzuje u diváka nechápavý pocit (dcera ve škole "nevidím"), který se postupně v divákovi mysli rozkládá ("Austrálie") do úplného závěru, tam Haneke tvoří brutální obraz rozkladu a destrukce diváka (titulky). Michael Haneke je démon a král Evropy. (19.12.2014)

Napoprvé mě to nesemlelo. Film se nesnaží o jakoukoli transparentnost mentálního úpadku postav, a tak divák pořád dokola sleduje ty samé činnosti a věci, kterým se rodina ve třech po sobě jdoucích letech věnuje. Samozřejmě se jedná o úmysl, který obstojně navozuje chladnou atmosféru znudění nad vlastním buržoazně nesmyslným způsobem života. Zoufalost a pocit bezvýchodnosti se však nedostavuje, studie partnerského vztahu a rodinné krize rovněž. Závěr nepovažuju za legitimní - to bychom se mohli do Austrálie odstěhovat rovnou skoro všichni. Pokud bych se přiklonil k interpretaci, že divák je v prvních dvou třetinách filmu stavěn do role nicnetušícího pozorovatele (například jako prarodiče), poslední část chce diváka akorát co nejvíc šokovat. Haneke odmítá cokoli vysvětlovat, striktně se drží své manipulace a nakonec udeří. (23.06.2011)