Kniha snů

Hodně dlouhý a hodně zvláštní film o dívence, jejíž otec byl kaligrafik a psal na nahé tělo. A až bude dívence 28 let, bude kniha snů, kterou kdysi sepsala jedna vznešená královna, přesně tisíc let stará a ona si bude moci psát tu svoji, co všechno v životě za to stojí....a na nahé tělo někoho.... hmmmm....vizuelně velmi zvláštní film, obraz nebo dva v jednom záběru,dějově zapadající, skoro neustále nahý mladinký Mc Gregor a spousta dalších, sloužících jako papír pro napsání její vlastní Knihy snů o 13 kapitolách, jenže ono se to všechno mírně zvrtne....není to podívaná pro všechny typy diváků, někdo v polovině vypne.Ale kaligrafie a poetika je krásná, ale já přesto nemůžu dát víc jak tři hvězdy. (18.04.2013)

"Peter Greenaway's fascinating film The Pillow Book opens with heroine Nagiko's birthday ritual. We see her father gently painting a birthday greeting on her face. These images indicates how influental Lacan's ideas about our initiation into laguage, the symbolic ant the law of the father have become. Lacanian notions of subjectivity and textuality are further invoked when Nagiko sees her own written-upon reflection in a mirror..." (An Introduction to Critical Social Psychology, Alexa Hepburn, s. 87) Nejedna interpretace pojímá Greenawayovo dílo jako navýsost post-strukturalistické, "The Pillow Book" je beze zbytku takové, formálně i obsahově. Greenawayovské filmové zkoumání jazyka se zde dostalo až k uchopení jazyka jako svrchované sféry touhy a rozkoše, která se neoddělitelně proplétá s rozkoší tělesnou, vždy lapenou v jazyku. Tato svrchovaná moc jazyka se zhmotňuje použitím písma, v němž se okázale manifestuje nejen materialita jazyka a reálnost jeho účinků, ale díky využití japonských znaků (pro Evropana tajuplně krásného, "rozkošného" to mystéria) i esenciální neproniknutelnost signifikantu, záhadnost tohoto označujícího, skrze nějž jsme nuceni hledat naplnění své touhy. /// Greenaway navíc rozpustil tuto moc znaku do celého filmu používáním onoho jedinečného překrývání záběrů a obrazů, které setrvalou řadou prolínaček spojují obraz a písmo, tak jako postavy spojují svá těla se znaky. /// Film samozřejmě není dokonale Lacanovský či Barthesovský, ale žádný čtenář jejich díla by si neměl ujít přečtení tohoto filmu. (05.11.2015)

Pillow book je pro mě asi "nejdějovějším" filmem ladně malovanýn na osobitý Greenawayův pergamen. Tentokrát si jako předmět svého sexuálního zájmu bere kaligrafii a celkovou exotičnost asijského prostředí. Vedle nádherně poetického jazýčku, který není u mistra častokrát k vidění, v Pillow book proplouvá i imaginativní, obrazové a nanejvýš esteticky orgistické vizuálno - což u něj zase tak neobvyklé není :) a kaligrafie a přehršel bizarností (za krásné považuju snahu splachovat psací stroj...). Nádherná báseň... (13.07.2009)

Greenawaye buď berte nebo nechte být, ale rukopis má nezaměnitelný, to mu nikdo upřít nemůže. V tomto snímku se inspiroval japonskou kaligrafií, která se prolíná příběhem, udává mu tón a je jeho velice podstatným prvkem. I přes vypjaté emoce, vášnivou lásku a zdrcující nenávist, kaligrafie je to, co přetrvává a dovede být taky vášnivá a nenávistná. Lidské tělo se stává pergamenem příběhů vlastního života. Je to velice stylizované vyprávění, kde je důležité soustředit se na atmosféru i neustálý pocit jemného smutku a pomalého vyšumění. (04.07.2017)

Tento film se mi vážně velmi těžce hodnotí. Určitě o něm nelze říci, že by byl nevýrazný, ale průměrného diváka rozhodně nezaujme. Při sledování se člověk musí obrnit trpělivostí a neočekávat, že se bude něco dít, ale spíše vnímat jednotlivé obrazy a nechat je na sebe působit. Při hodnocení jsem uvažoval, zda mu dát 2* nebo 4*, odpad či 1* si rozhodně nezaslouží, na 5* zase nejsem fanda uměleckých filmů. Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis 3*. Pokud nejste naklonění uměleckým filmům, radím vám vyhnout se tomuto filmu, protože je vážně, vážně dlouhý. Pokud už si ho však pustíte a vydržíte alespoň do poloviny filmu, dodívejte se i na zbytek. (07.09.2010)