Reklama

Reklama

Snílci

(festivalový název)
  • Španělsko Los ilusos

Obsahy(1)

Snímek o touze točit filmy, o tom, co dělají filmaři, když právě netočí, o ztraceném čase, o nekonečných rozhovorech, pitkách, společných obědech a večeřích, o každodenní rutině, o procházkách a chození do kina, o stavu zamilovanosti, o stavu osamocení a stavu přátelství a o „vytváření budoucích vzpomínek na ještě nenatočený film". První film talentovaného Jonáse Trueby Ve všech písních se zpívá o mně (2010) byl uveden v rámci festivalu La Película jako pocta francouzské nové vlně. Snílci pak navazují na nezávislou francouzskou produkci šedesátých a sedmdesátých let. A opět nejde o mechanické napodobování, nýbrž využití stylu nízkorozpočtové produkce k zachycení života, tužeb a problémů mladých lidí v současném Španělsku. Snímek získává na autentičnosti také díky velké míře improvizace. Skutečnost, že je snímaný na 16mm kameru, je nostalgickou vzpomínkou na dobu, která nenávratně mizí pod nánosem digitálních technologií. Nostalgické jsou také obrazy mizejícího Madridu a možná i jistého stylu života. (La Película)

(více)

Recenze (5)

Matty 

všechny recenze uživatele

Mladí lidé v rolácích vysedávají v barech a kavárnách a diskutují o konci filmu a lidského života. Mohla by to být výtečná parodie francouzských existenciálních dramat, jenomže Snílci nic parodovat nechtějí. Přesto svým postavám, podobně jako parodie, dovolují opakovaně vystupovat z narativu a upozorňovat na umělost světa, který obývají. Na neoddělitelnost fikčního světa a světa, v němž tato fikce vzniká, jsme upozorňováni dialogy, bouráním čtvrté stěny nebo technickými limity filmového média (postavy sedí za sklem, takže je slyšet jenom zvuk ulice, nikoli to, o čem si povídají). Navzdory jisté nucenosti v neustálém vyzdvihování cinefilních kvalit filmu, který kromě francouzské nové vlny přejímá rovněž některé charakteristické znaky děl barcelonské školy (improvizace, epizodičnost, jump cut, „literární“ dělení do kapitol, používání psaných textů, dojem, že některé scény chybí, zatímco během jiných se tok vyprávění zcela zastaví), si mne Snílci postupně získali svou upřímností a předkamerovou i zakamerovou spontánností. Odmítat podobné filmy z principu by znamenalo brát za dané, že bezprostřednost a nedokonalost dnes nutně znamená pozérství. Možná jo, rád ale budu pošetile věřit, že jsou Snílci „filmovější“ než tuctovější a komerčnější produkce ne zásluhou jejich přesvědčení o vlastním významu, nýbrž díky lásce jejich tvůrců ke kinematografii. 75% ()

fredisek 

všechny recenze uživatele

Studentka žurnalistiky, která navátá za bílýho dne dělá rozhovor s filmovým režisérem a mimoděk se u toho zalovískuje. Je to trochu ze života, i když možná ze života, jaký bychom mít chtěli a nemáme, možná proto, že nežijeme ve filmu jako z nové vlny. Je to dobře, nebo není? Los Ilusos bohužel sklouzávají k pozérství, nebo možná k lehkému kýči. Nová vlna je tu cítit všude, možná až moc, možná tu spíš smrdí. Ponožky, co se nepraly od šedesátých let, prostě na pět hvězdiček nebudou. ()

Reklama

czejny 

všechny recenze uživatele

Trochu jsem při výběru tohoto filmu váhal. Zas jeden z řady filmů o tom, jak filmaři točí a přitom nemají o čem? Podle anotace to tak i vypadá. Ale víc než o pitky nějakých pozérů jde o velmi citlivé vzdání holdu klasickému filmu - jakožto analogovému médiu. Ano, setkáváme se tu s těmi klasickými klišé. Ano, hrdina chodí do stylových knihkupectví, má rád víc staré filmy, vysedává v kavárnách. Ale v kině sedí sám, staré filmy dávají ve špatné kvalitě z blu-raye a po videokazetách dupou děti. Mezi starým a novým je zde velmi tenká hranice, která pro mnoho lidí nemusí být zrovna patrná. Relativizující forma připomínající francouzskou novou vlnu by tak mohla působit samoúčelně, ale nachází zde své opodstatnění. Možná proto snímek končí scénou, která nikterak neodkazuje k příběhu, ale k filmu jako materiálu. Je to dost cinefilní záležitost. Ale rozhodně méně nucená, než z poslední doby třeba Frances Ha, která se snaží podávat aktuální problémy mladé generace skrze stylizování hereček do hereckých póz dávno minulých. Ve Snílcích to funguje naopak. Problémy mladých vystupují na povrch skrze minulost. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Rozkošný a šťastný film plný filmové sebereflexe, v němž z role vypadává jedině divák, a to dost možná často, ale nikdy film - postavy (-- např. postava režiséra filmu, který sledujete, a postava dívky, která hraje studentku-novinářku a zpovídá ho - a je to scéna z tohoto filmu? anebo je to o tomto filmu rozhovor? divák se může zapomenout a myslet si, že sleduje filmový příběh, než ho zase něco nakopne a on si uvědomí, že sleduje filmaře, kteří diskutují právě natáčený film, než zase propadne vytoužené amnézii a chvilku se divá na banální milostný románek, než si poslechne, o čem se ty postavy už zase baví, než si uvědomí třeba díky klapce, že i ten rozhovor o vytvářeném filmu je režírovaný etc. --) takže: ty postavy stojí před suši barem a kouří a jedna druhé vysvětluje, jak protikuřácký zákon pomohl filmařině, neboť poskytuje postavám filmů přirozenou záminku se sejít před podnikem na retku a navázat konverzaci, spřátelit se - a vy sledujete, jak se jejich rozhovor stáčí a jako ukazovák či šipka míří na ně nazpátek, jak si tam povídají a selhávající zapalovač je chtě nechtě sbližuje, a váš nos, který prst sleduje, narazí do plátna... a takhle je to vždy: do obrazu sledované scény proskočí klapka, prokmitne odraz mikrofonu na skle výlohy, poznámka režiséra, a někdy jsou průchody mezi filmem a filmováním mnohem jemnější, často teprve z dialogu mezi postavami, z literatury, kterou si citují, či dokonce jen z jejich řečového chování nebo upřeného pohledu si lze uvědomit, že reflektují právě sledovanou-natáčenou scénu, že k ní poskytují klíč, že sebou předvádějí předmět k zamýšlení nad předváděním - to, na co se díváte, existuje neustále v chvějivém přeskakování z příběhu do vlastního komentáře k příběhu, který tedy sám možná ani neexistuje, vše je film, nebo lépe vše je filmaření, a nebo ještě lépe vše je bezstarostná zamilovanost a ponořenost do filmaření, do snímání, blažená zamilovanost do udělování milosti úlomkům reality (jedno jestli hrané, režírované či všednodenní, třeba filmařské), jejich plnými náručemi nanebebraní do věčnosti, hranatou svatozáří filmového okénka, vydělování, omilostňování a dívání se, vysvobozování střípků z uplývajícího nenávratna, zamilovanost do vytrhování útržků existence pro věčnost za laskavé účasti přitakavé vůle diváka. *** Nejkrásnější a nejrozesmátější jsou snad scény s Jeremiášem (s postavou herce Jeremiáše), který Leonovi (postavě režiséra Leona) tak šťastně dokola opakuje své věty (své řádky ze scénáře), vypráví filmařskou historku a navazující sen, obměňuje své vyprávění a povídá to znovu a znovu pořád dokola, jako by se tím opájel (už jsem ti to říkal, viď, viď že jo, že už jsem ti to říkal, chichotá se a drmolí znovu dál), je nakažlivě nadšený, rozesmátý, a to už se smějí oba, jako by tomu přehlcenému, překotně vinutému vyprávění samému, jak zurčí a bublá a kypí, a vy přitom i tušíte, a potutelně se usmíváte, že by vlastně mohlo jít o montáž různých náběrů téže scény, pospojovaných jen tak pro ten žert do plynulého sledu a toku za sebou, takže vskutku výsledek působí jako kumulování, jako šťastné blábolení mladíka opojeného krásnou či zábavnou představou a donekonečna ji rozvíjejícího před svým přítelem v intimní ospalé noční chvili, nahromadění sestříhaných variací jedné scény (už jsem to říkala, že jo, že jsem to už říkala, chichotám se a opájím), jehož výsledkem na plátně je bujará, opilecká veselost, nakažlivé opilectví z radosti z nějaké představy, která Jeremiáše v tu chvílli činí šťastným, stonásobně prohnaná zrcadlovým bludištěm, ozvěnami zmnožená a zveličelá... takže ke konci scény se už infantilně hihňá polovina kinosálu i vy. A vzápětí následuje druhá taková, jen ji předvádějí gestikulačně: díváte se, jak si ti dva v baru pořád dokola vracejí navzájem do kapes peníze a rozjařeně se dohadují, kdo z nich za oba zaplatí - přičemž rozjařenost tu vzniká až prodlužováním scény, tou zničující kumulací (či koláží náběrů?). Připomenete si, jak Léon na jedné přednášce - na jiném místě filmu - vysvětluje studentům: stačí natáčenou scénu dostatečně prodloužit, aby se drama překlopilo v komedii, a nebo naopak. *** A takových žertíků, prolínaček, je ve filmu nespočet, a překrývají se i do hloubky, vrství se i přes sebe, a vy máte pocit, jako by film byl duchna z peří, která se protrhla, a všude kolem šťastně sněží peříčka a vy padáte a propadáte se, a pod záda se vám kladou další a další duchny, co se protrhávají, a ten mumraj okolo vás lechtá a nutí kýchat, prohýbat bránici do smíchu a oči žene do veselého slzení, kuckáte smíchy a je vám lehoučko - v každém ději se dá ztratit a zamotat jako v chundelatém svetru, jakmile si z něj učiníte předmět dívání a vytržení, můžete se vdívávat a být u vytržení, kolikrát se vám zachce, a nakonec vám zbude jen ten smích, rozjívená radost z existence filmového média, jímž lze zůstávat u vytržení nad existencí i filmu, nad existencí existence, která to umožňuje. *** Tenhle film je mimo všechno ostatní i geniálním protipólem k Lynchovu Inland Empire (vizte můj komentář tam) - ta sebereflektivní vířivka existence je táž, jen vás bezstarostně žene na opačnou, bílou stranu, do jasu. *** Mimochodem: "czejny" podává pěkný komentář z jiného, neméně podstatného a vytěžitelného úhlu pohledu. () (méně) (více)

rakosabasta 

všechny recenze uživatele

Průměrný film to není. Je to buď a nebo. Buď jste naladěni na jeho vlnu a moc se vám líbí - a nebo prostě ne. Což je případ můj. Plácání o plácání se - stačí v reálu, proč na to ještě koukat (?). Omlouvám se všem art-cinefilům, kteří si pošmakávají na formě. ()

Galerie (4)

Reklama

Reklama