Saint Laurent

Podle pročtených ohlasů na dřívější letošní film Yves Saint Laurent se ani Bonellovi nepodařilo vymanit z okovů schématického životopisného snímku, jenž titulní módní ikonu rutinně prezentuje jako génia s psychickými problémy a sklony k drogám a alkoholismu. Nelineárně vyprávěný příběh vlastně znovu maskuje tvůrčí bezradnost, jak k podobnému typu filmu přistoupit, tak se v Bonellově podání rozpadá na sled výborně aranžovaných, ale jen stěží provázaných scén zabývajících se jeho osobním (milenci) a pracovním životem (nekončící dříčství). Konvenčnost je v tomto případě na místě, což je u dvou a půl hodinového filmu na obtíž – Saint Laurent má samozřejmě v rukávu několik výborně nasnímaných scén (kamerové jízdy na párty) a originálních vizuálních hrátek (rozdělení obrazu na několik částí ve stylu postmoderního umění), jako celek však ztrácí jakoukoliv výpovědní hodnotu. Tu nese tak maximálně expresivní Ullielův výkon a několik významotvorných pasáží s vážnou hudbou, která se však až příliš snaží do obyčejných obrazů vnést cosi povzneseného a uměleckého. Marně. (22.11.2014)

Jakmile nekdo natoci pribeh jinak, nez podle instantni kucharky Syda Fielda, tak hned maji vsichni potize s pribehem... Bonello zdanlive klouze po povrchu jednotlivych fragmentu, ale dohromady sklada fascinujici celek, ktery ma neuveritelne citelny styl. Jiste, je to cele estetsky film, ale je o modnim navrhari a mode a skryva se za nim prazdnota honby za slavou, krutost perfekcionisty i neuveritelna prace v salonu. Saint Laurent je okouzlujici ukazka, jak delat zivotopisne filmy a pritom ostrou linii vyznacovat tema. (23.11.2014)

Osobně se jednalo o brutální utrpení. 150 minut trýznění, které nebralo konce. Nehledě na to, že tvůrci se ve Francii zřejmě nedomluvili a natočili dva dost podobné filmy v jednom roce. A na rovinu říkám, že tenhle je ujetější, delší, otravnější, možná i oslizlejší. Snaží se, ale já určitě nejsem cílovka. Nebejt výzvy, nikdy bych si tenhle film nepustil. (19.05.2018)

Těžkopádná nuda. 1) Ještěže tu hrají 30letý přitažlivý Gaspard Ulliel (Yves Saint-Laurent) a 33letý Bruselčan Jerémie Renier (jeho partner Pierre Bergé)._____ 2) Kde přišel YSL k tak krásně vyrýsovanému hrudníku, když pořád seděl za stolem?_____ 3) Výstižný koment: Dudek (nehodnotil). (24.08.2019)

Dlouho jsem se v kině tak netěšil, až film skončí. Na rovinu ale přiznávám, že mi možná jen unikla autorská koncepce. Žádnou se mi přesněji nepodařilo rozklíčovat. Když po sto minutách chronologického řazení epizod začnete bez patrné motivace přeskakovat v čase, opravdu to působí jako pseudo-sofistikovaný kompoziční naschvál. Jestli tou motivací měla být Laurentova drogami narušená schopnost vnímat realitu celistvě, z filmu to není zřejmé. Podobně nekoncepčně působí kombinování objektivního pozorovatelského odstupu, kdy sledujeme, jak Laurent někoho sleduje (podstatná část filmu), s audiovizuálním zprostředkováváním jeho subjektivních stavů vnímání (poněkud laciná hadí symbolika). S uvedeným souvisí různorodá míra odstupu, kterou si vyprávění od hlavní postavy a jejího životního stylu udržuje. Split-screenová montáž bouřlivých dějinných událostí na jedné straně plátna a Laurentových módních kolekcí na straně druhé vyznívá jízlivě, jako výsměch hrdinově snobské lhostejnosti k socio-politickému kontextu doby. Leitmotiv Laurentova bezvýchodného hledání „mondrianovské“ dokonalosti v životě i díle je oproti tomu rámován se vší melodramatickou vážností. Bonello s osamělým módním géniem soucítí, nedává nijak najevo ironický odstup a hlavní vyprávění (před epilogem) zakončuje Laurentovým triumfálním návratem na výsluní s módní přehlídkou nasnímanou pro dostatečnou názornost jako Mondrianův obraz. Distance od postavy, odůvodněna také mimořádným zájmem kamery o řeč lidského těla, a hrátky s chronologií jsou jen některými z prostředků, jimiž režisér dává najevo, že nechtěl natočit tradiční životopis, že mu šlo spíše o úvahu nad smyslem filmů, které se komplexní osobnosti snaží vměstnat do dobře čitelného dramatu s klasickým vývojovým obloukem a množstvím zjednodušujících charakteristik (Občan Kane totéž tématizoval právě svou labyrintickou strukturou). Některé definiční zkratky zazní v epilogu filmu v redakci Libération, jiné byly k vidění v nedávném Yves Saint Laurentovi (2014). Zatímco Lespertův film excentrického módního návrháře charakterizoval prostřednictvím sady výrazných rolí, Bonello škatulkování odmítá a Laurenta ukazuje jako unikavou bytost bez stálé substance, která se znovu rodí s každou novou kolekcí (alespoň tak jsem chápal významné záběry na sošku Buddhy). Podobně jako v Sorrentinově Božském se tváří tvář poslednímu záběru můžeme dohadovat, co vyjadřuje protagonistův provokativní úsměv, komu je ve skutečnosti určen a co se za ním skrývá (záběr zároveň vyvolává vzpomínku na úsměv jiného mladého muže se silnou fixací na matku, Normana Batese). Možná se usmívá právě nad marností naší snahy pochopit jej, proniknout pod opulentní, vždy elegantně nasvícený povrch. Bonello mě ale nedokázal přesvědčit, že si sama tato neproniknutelnost perfektně nadesignovaného světa skrývaných emocí zaslouží dvě a půl hodiny dlouhý, okázale nehybný a únavně monotónní film. 50% (24.11.2014)