EXODUS: Bohové a králové

První milou věcí je Ridleyho vzpomínka na mladšího bratra Tonyho, druhou je vizuální velkolepost (místy opravdu mravenčí práce), třetí (samozřejmě ne úplně důležitou) pohled na Španělku Maríi Valverde, na kterou si už sedmasedmdesátiletý Scott vzpomněl, protože hrála v psychologických Trhlinách jeho dcery Jordan. Tvary, barvy, kulisy, hromadné scény – začíná to skvostně. Jakmile však začne scénář víc poodkrývat své slabiny, jde to z kopce. Přál bych si film osudovější, dynamičtější a hlavně víc myslící na diváka. Chyběly emoce, chyběly jiskřivější dialogy. Všichni si matně vybavujeme onen příběh, ve kterém Mojžíš vystupuje jako spasitel hebrejského lidu, který osvobodil z otroctví a dovedl do zaslíbené země. Než to udělal, jsme svědky deseti ran egyptských, kterými je postižená dosud kvetoucí země, určitě si vzpomeneme i na rozestoupení se moře, které židy „pustí“ dál, ale egyptské vojsko spláchne. Aneb jak je to sepsané ve Starém zákoně. Zmiňované biblické rány jsou svou stylizací skvostné. Ropuchy, nálet sarančat, děsivý mrak komárů a much nebo obří aligátoři. Pod všemi těmi detaily, dokonalými exteriéry a obrovskými kulisami je ovšem překvapivá hlušina, která místy i nudí. Postavy jsou ploché, s těmi vedlejšími se pracovalo velmi málo. John Turturro nebo Ben Kingsley jsou na plátně jen pár minut, účast Sigourney Weaver moc nechápu. Christian Bale se snaží, co mu síly stačí, jeho hlavní sok Joel Edgerton zdaleka nenechá vzpomenout na Phoenixova zbabělého zmetka Commoda z Gladiátora, který si svou ďábelskost vyloženě užíval. Ridley Scott odškrtával své nápady, události vršil na sebe a moc nad nimi dál nepřemýšlel. Je vedlejší, zda popuzuje zatuchlé historiky. Jeho další chlapácký příběh podle mého není tak dospělým kusem jako Gladiátor nebo Království nebeské a už vůbec ne vtipný (myšleno dobře) jako Robin Hood. 65% (26.12.2014)

Nekoukat z toho tak okatě v každé druhé scéně, jak moc je to sestříhané a že má Ridley v šuplíku o nějakou tu hodinu delší verzi, tak by to mohlo být ještě lepší. Ovšem i v současné neučesané podobě je to přesně tím, co by od toho jeden očekával. Tedy vpravdě velkolepou a řemeslně působivou adaptací jednoho z vůbec nejpůsobivějších příběhů. Háček to má především v podobě již zmíněného kinosestřihu, který měl buďto být ještě kratší a prost veškerých těch ambiciózních podvratných motivů a témat (Mojžíšovo zaslepené šílenství, jeho nevíra, pomstychtivý neBůh předškolního věku, důraz na nemytologickou linii, pochybující Jozue, macbethovská Sigourney, výrazně sympatičtější Egypťané v čele s faraonem apod.) a být prostě jen "věrnou" adaptací dobře známého či měl být naopak ještě delší a měl se věnovat mnohem větší prostor oněm výše zmíněným a ryze sympatickým ambiciózním podvratnostem. V současné podobě je to však nedotažené a napůli cesty, protože přednost ve stopáži byla dána především a hlavně veškeré té epičnosti Egypta, jednotlivých ran i samotného exodu. Což sice zamrzí, ale zase se na to sakra dobře kouká, ne že ne. (26.06.2015)

Přechod přes Rákosové moře či deset ran egyptských nejspíš nikdy předtím nebylo zfilmováno působivěji. Na druhou stranu jsem ale poněkud rozpačitý ze způsobu, jakým se Mojžíš (a i s ním i film) staví k Bohu. Zatímco židovská tradice si na Mojžíšovi cení zejména jeho poslušnosti a oddanosti Božím příkazům, Ridleyho snímek Mojžíšovu víru problematizuje a dokonce otevřeně zpochybňuje etičnost Božího jednání (jsem dost zvědav, jak by si tvůrci poradili s masakry, které během putování pouští páchal sám Mojžíš na Boží rozkaz). Bůh se navíc Mojžíšovi zjevuje v podobě malého dítěte - čemuž docela odpovídá i jeho smýšlení - a je nám stále naznačováno, že možná existuje jen a pouze v prorokově hlavě. Toto podrývání náboženské mýtu ale nakonec zůstane jen na povrchu, neboť v závěru Mojžíš stejně trumfuje a jeho víra se ukazuje jako dobrá věc. Co konkrétního na ní vlastně má být dobrého, ovšem řečeno není. Váhavé čtyři hvězdičky. (26.12.2014)

Tak jsem zase o fous chytřejší. Starozákonní Bůh není žádný velebný stařec, ale rozmazlený, arogantní hajzlík, který místo aby lupou upaloval mravence, má naneštěstí schopnost hromadně vraždit děti, vyvolávat hladomory a jiné mory o kobylkách nemluvě. A zblblý Moše mu to žere. Do Klokánku s tebou, ty parchante! (10.03.2015)

Pokloňte se mi! Vy bezbožní pohani. Právě jsem dosáhl významného milníku, když jsem se vrátil ze své letošní jubilejní 50 návštěvy kina! Fakt nekecám, takže padněte na kolena a vzdychejte úžasem jakej je ten Wacoslav1 borec... No dobře, tak to asi nehrozí, ale i tak je to pro mě osobně zajímavý počin kterého jsem chtěl dosáhnout abych mohl dělat haura, ale vy to stejně neoceníte, takže na vás seru. Jenom škoda, že jsem si nevybral lepší film. Jako, že jsem se na to těšil doufal jsem v pořádnej epickej nářez a těšil se na další do šroubku dějově promakanej biblickej příběh jakým byl Noe. A výsledek? Už teď můžu konstatovat, že tam kde se Aronofsky pohyboval ladně a z grácií, Scott těžce klopýtá a servíruje nám totální dějovou slátaninu kterou prostě sebelepší vizuál nezachrání. Po hodině jsem normálně musel odejít na cígo. Ta první půlka mě totiž dokonale otrávila. Nechci aby to vypadalo, že kopíruji komentáře ostatních, ale aspoň vidím, že nejsem jedinej kdo tady nechápe proč má film 150 minut úplně k ničemu, když se zaobírá zobrazováním a pitváním totálních zbytečností a to podstatný odbyde rychlostí blesku. Na filmu je zkrátka až moc vidět, že z toho bylo asi až kurevsky moc věcí vystříháno a děj místy opravdu nedává vůbec logiku. I když na druhou stranu kdoví jestli kdyby to mělo těch zamýšlených 200 minut, tak by to nebyla ještě větší pakárna. Motivace postav je opravdu nepřesvědčivá a co je nejhorší, že jsou vám opravdu díky tomuto podivnému zpracování jejich osudy naprosto ukradený. Zachránili to nakonec ty Egyptský rány ty se fakt povedli a pár dobrých efektů. Jinak zklamání a prázdnota.50% (26.12.2014)