Tore tančí

Nad filmem by se dalo roky zbytečně filosofovat, nebo jej vzít taovým, jakým je ... Tudíž, .... nebýt závěrečného titulku "založeno na pravdivé události", možná bych i ohodnotil výš, ale ten titulek mi chtě nechtě vyloudil na xichtě cynický úsměv. Nesmysl prostě. Postavy jsou nesmyslně zahrány, chybí jakýkoliv vztahový mechanismy, psychologie alespoň v naprostém základu: "proč - nač - zač " není vykreslená a tak se film stává jen dlouhou, nekonečnou nudou, kde s nikým nesympatizujete, sledujete jen odporný Němčoury, jak se k sobě chovají jak hovada a mladýho naivního kluka, který si neustále nabíhá a díky tomu, jak to má podle filmu "poskládaný v hlavě", mu trýznění ani vlastně nevadí. A když to nevadí hlavní postavě, co se na ní všechno páchá za svinstva, nemůže to vadit ani mě jako divákovi. Ten kluk byl nakonec vlastně "šťastný i v pekle" ... Budiž, silnej tlak na diváka tam je, pár odporných scén taky, ale žádný "Německý Martyrs" se fakt nekoná ... Zbytečnej exploiter, kterej se bere moc vážně ... (04.01.2015)

Nejdepresivnější a nejspíš i nejlepší film, který jsem za léta na festivalu ve Varech viděla. O manipulaci, o krutosti a sadismu, které číhají "pod povrchem" i u zdánlivě civilizovaných lidí. Podobné téma, jakých se obvykle chápe Lars von, jen ne černěhumorně vystajlované jako intelektuální jednohubka, ale naopak v brutálním, téměř nevydýchatelném dokumentárním stylu. Hrůzy, které naivního Toreho potkají, působí chvílemi jako vystřižené z extrémního torture hororu. Navíc ta divácká bezmoc, touha zařvat na hlavního hrdinu, aby se už vzpamatoval, že může utéct, že existuje i svět ZA odporným mikrokosmem, kterému vládne tyran Benne. Zároveň je velmi těžké vypořádat s Toreho pasivním přijímáním utrpení, které - soudě i podle některých zdejších komentářů - přímo provokuje k tomu, ještě si přihodit polínko. Film jde do živého, nutí vás podívat se do vlastního nitra, a pojmenovat to, co si nechcete přiznat ani sami sobě. Můj obdiv režisérce Katrin Gebbe i všem, kteří do takového projektu šli. Z projekce bych neodešla, ale chápu ty, kteří to museli udělat prot, že klaustrofobní zpodobení toho, co je děje za zavřenými dveřmi tolika rodin, prostě neunesli. A zvuková stopa filmu je stejně výrazná jako ta, kterou vám zanechá na duši. (13.09.2013)

Krutost, násilí, touha způsobovat bolest a týrat slabší. Je to hluboko v nás, v našich pudech? Proč? Může si oběť za svou bolest sama? Je víra cestou k nenásilí, je víra naivní cestou slabých, je víra levným terčem našich krutostí? Film nás zavede do spleti utrpení a absurdní nevinnosti, bez hodnocení, bez toho, aby nás tahal na jakoukoliv stranu. Jen chce, abychom přemýšleli abychom se ptali sami. A dělá to fakt dobře. (03.09.2017)

Dojmologicky: jako kdyby se zkřížila německá Křížová cesta a řecká Miss Violence. Film, který se nesleduje lehce, čím blíž konci, tím větší síla. Mám ale mírný problém s uvěřitelností, byť je film inspirován skutečným případem. Tore je tu totiž vykreslen sice jako jedinec slepě oddaný víře, jako naivní prostý chlapec, ale pořád ne jako>retard<. Přičemž aby si ta zvěrstva nechal na sobě páchat, tak by snad alespoň mírně retardovaný být musel (což v reálu hádám byl). Navíc nešlo jenom o něj - pokud chtěl chránit tu ženskou mladistvou, jejíž jméno už jsem zapomněl, - jakože chtěl, tak jako neretard by musel situaci vyhodnotit úplně jinak. Navíc v souvislosti s jeho spasitelskými rozhodnutími působí nekonzistentně jeho opakované lhaní (modřiny způsobené hraním fotbalu), což by jako tak zapřísáhlý věřící činit neměl. (07.11.2014)

Tore tančí je hnusný film. Tak strašně těžký na sledování a nějakou dobu mi po něm nebylo moc dobře. Herci jsou fenomenální, člověk se zatajeným dechem sleduje jejich výkony a říká si, jak něco takového vůbec dokázali tak uvěřitelně zahrát. Stejně jako může zůstat rozum stát nad dobrovolným obětováním se hlavního hrdiny, Toreho. Nechápala jsem, jak něco takového může podstupovat, jako by se týraný pes sám vracel pod hůl svého pána, tak se i on vracel do otěží své "rodiny." Zároveň jsem si uvědomovala logiku a smysl, který on ve svém jednání viděl. Trpět, jedině tak dosáhnu vykoupení a mám nárok na cestu do ráje, nebo na spasení. Julius Feldmeier mi trochu připomínal Jacksona Rathbone. Scéna, kdy ho jeho "rodina" nutí sníst zkažené jídlo je fakt síla, já se vydržela dívat ani ne minutu, pak jsem si zakryla oči. Toto bylo i na mě už moc. Někdo by možná řekl "střih!", ale Katrin Gebbe si to "vychutnává" a nechá Toreho jeho příděl jídla sníst až do konce tak, aby divák nebyl o to zvěrstvo ochuzen. Katrin nás nechá trpět za hlavního hrdinu, sledovat jeho muka a všechen ten hnus, jehož se na něm dopouštějí. Už tento snímek nikdy nechcu vidět. Jednou stačilo. (16.01.2016)