Mamay Umeng

zprostředkovává zpomalené životní tempo, vcelku poklidně dobíhající. Statická kamera poslouží, symbolika snad trochu "in your face", no jak se to vezme, no co, a též nějak poslouží. Vlastně vcelku milý film, přestože záživný podle odpovídajícího.. "zažívání" :)) (08.07.2013)

Vlastně jsem podobným filmům vděčný. Díky nim totiž nabývám stále silnějšího přesvědčení, že musím natočit vlastní film. Pravděpodobně bude působit stejně kontemplativním a vyprázdněným dojmem jako Mamay Umeng, a pokud jej někdo nařkne z bezobsažnosti a zároveň bude obhajovat snímky jako tento, budu daného člověka považovat za vrcholného pokrytce. Ačkoliv to může znít absurdně, protože dané snímky nemají pranic společného, při sledování jsem si vzpomněl na rozšířené verze Pána prstenů. U nich mi taky přišlo, že tvůrci v mnoha momentech pokoušejí mou trpělivost. Představte si například následující situaci: Více než osmdesátiletý dědeček, který z profilu připomíná želvu, si to vykračuje asi 20 metrů po náspu (což v jeho případě znamená zhruba minutový přesun), poté na něj kdosi zavolá, on se otočí na pětníku a stejně dlouhou dobu jde zase zpátky (tato scéna se pak objevuje také na konci, ale dědeček v ní tentokrát přejde celý, odhadem stometrový, úsek). Nebo: Dědeček stojí nahý před zrcadlem a pozoruje se (jedna minuta). Prostě záběry, které mi jako už dostatečně znavenému divákovi připadaly nekonečné. Mamay Umeng drží při životě pouze umírněná stopáž, mít film tři hodiny, nemilosrdně bych jej spláchnul do odpadu (případně bych u něj - a to je ještě pravděpodobnější - usnul). (02.07.2013)

Přestože mám určitě výhrady k příliš "nezápadnímu" tempu děje, které je ještě umocněno absolutně statickou kamerou, nalezl jsem ve snímku unikátní výpověď o pocitech člověka na sklonku života, kdy se režisérovi podařilo donutit diváka koukat se chvíli na svět očima hlavního hrdiny. Atmosféra všedního dne, symbolika věčného hledání, přesto jsem u toho málem usnul, tak si to nějak přeberte. (07.07.2013)