Soumrak

Mexický film Soumrak zachycuje všednost dnů (přesněji řečeno rán a večerů) starého lovce a jeho ženy. Je to přesně ten typ filmu, který divákovi již v úvodní sekvenci naznačí v jakém duchu a tempu se celý snímek ponese. Kamera sleduje (dvakrát po sobě opíše kruh) probouzení obou manželů a snímá vybavení domácnosti ve velmi zdlouhavém a unaveném rytmu bez jediného střihu. Mezi hlavní rysy filmu můžeme zařadit úplnou absenci filmové hudby (ta zazněla až při závěrečných titulcích), minimum dialogů a záběry kamery, která snímá postavy téměř výlučně zezadu (kráčí postavám v patách). Tvůrci filmu se zřejmě také drželi zásady, že čím méně střihu, tím lépe, ale je to určitě škoda. Výsledný dojem nemůže zachránit ani půvab mexické krajiny. Režisér rád dráždí diváka a čeká co všechno je schopen vydržet. Tříminutový záběr na hlavního hrdinu jak ladí rádio, nebo nekonečně dlouhý záběr na mrtvolu jelena, jsou opravdu nad hranici únosnosti. Snad aby tvůrci občas diváka probrali z naprosté apatyčnosti, zařadili každých dvacet minut do děje jakýsi nepřirozený zvuk a tím nemám na mysli chrápajícího diváka, který rozchechtal přítomné v sále, tedy alespoň ty, kteří vydrželi až do konce projekce. Pokud bych nechtěl být jen kritický, zmínil bych dvě scény, které mě něčím oslovily. Jednak to bylo poutavé vyprávění dvou lovců o ulovení ocelota a dále snová scéna doprovázená minutovým zvukovým duněním, které mi trochu připomínalo hudební doprovod (P. Glass) z jedné scény ve filmu Koyaanisqatsi. Jako dokument je to málo dynamické. Jako experiment málo zajímavé. Jako filmové vyprávění málo umělecké. Pokud chtěl tvůrci divákům něco sdělit, tak forma vyprávění to zcela zabila. (29.02.2016)