Hlava plná metalu

Neobyčajný, svojim spôsobom zvláštny snímok. Po dramatickej stránke typicky severské, emotívne a s hlbokou myšlienkou. Hera sa po smrti svojho brata ocitne akoby v inom živote, podstatne smutnejšom, depresívnejšom a hlavne v takom, ktorý nikto nechápe. Skúša všetko možné, ale nič nepomáha. Iba hudba ju dokáže z tohto sveta vymaniť, len vtedy je sama sebou a ako tak pri zmysloch. Celý snímok je obohatený výbornou muzikou, ktorá graduje pekným záverom s odkazom, že niekedy môže pomôcť aj obyčajné slovo a niekto kto si ho vypočuje. A hudba celú tú náročnú cestu uľahčí. 75/100 (04.09.2014)

Nečekal bych že tak skvělý film vznikne zrovna na Islandu. Ne že by tam nemohly vzniknout dobré filmy, ale něco takového bych tam asi nečekal. Několik krásných rovin, symbolů a hudba, které do sebe krásně zapadají. Ale není to jen film o hudbě, ale i tom, jak lidé spolu dokážou vyjít, když se objeví vyčnívající jedinec, který si navíc s sebou nese špatnou zkušenost z dětství. Najdeme tu spousta proti sobě stojících protikladů. Já jsem tímhle snímkem jednoduše nadšen. A pohnutky hlavní hrdinky si dokáži představit, napadaly mě podobné, ale u mě zůstalo jen u těch představ. Taky to nikdy tolik nevygradovalo. (20.05.2017)

Na podobne snimky, ktere ukazuji metalisty jako neprizpusobive lidi, kteri jakoby spadli z Marsu, zacinam byt pomalu, ale jiste alergicky. Chapu, ze Hera ztratila brachu, ktereho milovala a ze ji to (zakonite) muselo nejak poznamenat. Ale to, co pote zacala predvadet, byla snuska zazitych klise o fanouscich metalove hudby. Vypaleni kostela bylo jen dokonanim divackeho utrpeni. U jejich tanecnich kreacich na diskotece mi bylo neprijemne trapne. Tenhle boj "proti vsem" nedaval smyslu ani za mak. Asi uz se nedockam filmu, kde by byli metaliste vyobrazeni jako normalni fungujici lide. Verte, oni opravdu existuji. Do Islandu posilam palec dolu. Jedna kosmeticka hvezda za trochu te dobre muziky, co ve snimku zaznela. (07.09.2014)

Výborný snímek z nehostinných a mrazivých Islandských plání. I když samotnému metalu se zde nedostane až tolik prostoru, jak jsem myslela, tento žánr nás provází celým snímkem a můžeme v něm zaslechnout několik opravdových pecek. Já si tu svou našla v Megadethu - Symphony of Destruction. Þorbjörg Helga Þorgilsdóttir svou roli zvládla skvěle. Měla jsem dojem, jakoby v průběhu děje zkrásněla:) Ze začátku mi připadala zajímavá, asi uprostřed jsem si říkala, že je moc hezká a nakonec mi připadala moc krásná. Scéna, kde nahrává kdesi ve skladišti svou skladbu, je fakt síla. Hlavně to ze sebe všechno vyřvat, to často pomůže nejvíce. Příběh Hery je trochu podobný mému. Také jsem měla bratra, který miloval metal, byl to ten nejlepší bratr na světě. A zůstalo po něm tolik triček, cédéček a vzpomínek... Vlastní rukou to udělal a já si budu stále vyčítat, jestli jsem to tehdy mohla nějak zastavit, pomoct mu. Ale asi jsem byla příliš malá na to, abych vůbec tušila, nebo věděla, co se děje. A také díky němu jsem začala postupně tíhnout k tomuto žánru a spoustě podžánrů. Island bude svou kinematografií vždy velmi specifický a temný. A to mi vyhovuje. (06.12.2015)

A je to tu - ďalší príbeh o nesympatickej sociopatke, ktorá si myslí, že len JEJ život je ten najťažší a len JEJ problémy tie najväčšie. Do toho hrajú nejaké tie metalové hity, avšak Hera to začala počúvať iba preto, aby urobila rodičom čo najviac zle. Jej výstupy na diskotéke a vyhnanie kráv iba potvrdzuje, že pre neznalých sú všetci metalisti iba introvertní hlupáci, zrelí na psychiatriu. Film je pekne seversky depresívny, avšak to neustále čumenie postáv na seba po polhodine omrzí. (10.08.2015)