Hvězdy nám nepřály

Rakovina není jen pro starý. Green má na poutavé teen příběhy patent, ale snímek posouvá na vyšší úroveň neskutečná chemie mezi ústřední dvojicí, kteří vytvořili jednu z nejúžasnějším dvojic filmového plátna. Jak se ukázalo u Hledání Aljašky, tak geniální knihy by měli dostávat minisérie, kde je větší prostor pro jednotlivé charaktery, jenže to už bychom umřeli blahem. (09.07.2023)

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Sedím a myšlenky se mně honí hlavou. Byl to jen sen, či skutečnost? Viděl jsem opravdu stejný film, o kterém většina místních uživatelů píše převážně jen v superlativech? Asi ano, což nic nemění na faktu, že mě skoro vůbec neoslovil. Tak strašně uhlazený, tak strašně slzopudný, v tom typicky americkém zpracování a hlavně pro mě úplně nevěrohodný. Prostě nic, co by stálo za nějakou vzpomínku, kromě snaživé Shailene, která zdaleka sama na nic nestačila. A vlastně ani nemohla, zbytek stojí jen za zlámanou grešli. (09.09.2014)

Při sledování traileru jsem si jen opovržlivě odfrknul, že je zde další z nekonečné řady filmových variací o smrtelně nemocné krasotince, jakých se v posledních letech natočily tuny. K projekci jsem tak přistupoval dosti skepticky, film však mé obavy zcela rozehnal - a naplno mě dostal. Je to především zásluhou hereckého výkonu nádherné Shailene Woodley, kterou považuji za velmi nadějný herecký objev, a těším se na její budoucí role. Rovněž má oblíbená Laura Dern v roli její matky byla výborná; další herci (s výjimkou opičáka Dafoea, kterého nesnáším) splývají v mlze hereckého průměru. Nejsilnější stránkou snímku jsou skvěle napsané postavy a výborný příběh, který vtáhne do děje a nepustí až do samého závěru. Dobrý dojem z filmu podtrhuje vhodně zvolený soundtrack, byť jsem se u některých hudebních podkresů mírně ošíval (např. ten Vivaldi). Za sebe nemám problém přiznat, že jsem skoro celý film probrečel - tak dojemný jsem ho shledal. Zvláště závěr je vážně vydařený, a neušlo mi, že se ze sálu kolem mě ozývalo dojaté posmrkávání dalších diváků. S malým odstupem několika hodin od opuštění kina mi ten film sice přijde slabší než jak působil na první bezprostřední dojem, ale nerad bych si dodatečným rejpáním kazil pěkný zážitek, který mi tento film přivodil. Předlohou jsem nedotčen, což mi vůbec nebránilo si tento velmi pěkný film náležitě užít - za mě silné 4 hvězdy doprovázené ještě čerstvou vzpomínkou na to intenzivní pohnutí, které jsem cítil u závěrečného záběru - takhle naměkko jsem byl naposledy snad až někdy u VELKÉ NÁDHERY (chraňbůh, abych tyto snímky srovnával - jen konstatuji, že jsem se v jejich závěru cítil velmi podobně). Máte-li podobné filmy v oblibě, s klidným svědomím vám tento mohu doporučit. (02.06.2014)

Škoda toho natahovaného konce, protože jinak jsem se do toho zabořil na plno. Příběh kličkuje mezi usměvem a slzama a až do konce jsem neměl pocit, že by to bylo nějakou násilnou formou. Svůj velký podíl na tom určitě měla Shailene s Anselem, jejichž herecký výkony jsou ozdobou filmu a dodávaj příběhu na přirozenosti. Nemůžu se však ubránit pocitu, že Gus měl mlčet a všechno mělo jít na diváka v několika posledních minutách, to by byla teprve ta správná emotivní pecka. Film bych určitě nedoporučil lidem, kterým rakovina vzala někoho blízkýho, protože si myslím, že si neprožijou filmovej příběh, ale zopakujou si svou vnitřní bolest. (02.06.2014)