Philomena

-4* téměř taková roadmovie za nalezením svého syna, která přináší i překvapivá odhalení, jak už to taky bývá, pokud má film za něco stát. Tento hodně povyšuje na vyšší level Judi Dench ve své roli obyčejné ženy a matky, ale i ostatní herci jí dělají slušné křoví. Příběh podle skutečnosti je uvěřitelný a potěšilo, že se přehnaně netlačí na sentimentální strunu, i když asi slza ukápne většině ;-). Za mě teda dostane nekřesťanské 4 hvězdičky. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 2 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (28.01.2018)

Hledání ztraceného syna a hlubokého lidského příběhu ve filmu, který se sám moc nesnaží být něčím víc než hlubokým lidským příběhem. Pokud ale má být nějaké drama milé a dojemné, pak nechť je milé a dojemné stejně nepodbízivě jako Philomena. Dvojice scenáristů nepodlehla pokušení zredukovat nejednoznačný příběh na emocionální porno v duchu Pošty pro tebe. Navzdory upřednostnění citů před širšími sociokulturními kontexty nabízejí víc než jen hrst jasně čitelných pravd, měnících Philomenu v pasivní oběť a církev v ďábelskou instituci. Filmu vedle nečernobílé fikcionalizace reálných osob hodně prospívá smysl pro humor. Dialogy přesně odměřeným dávkováním humoru chrání vyprávění před akademickou suchopárností a významně odlehčují smrtící artovou trojkombinaci nábožentví-politika-homosexualita. Zásluhou herců můžeme zároveň - podobně jako nedávno v Rivalech - soucítit najednou s dvojicí postav, jejichž povahy a světonázory jsou zcela odlišné. Zatímco hladké přechody mezi dramatem investigativním a intimním obstarává Frears, přepínání mezi sentimentálním (Philomena) a cynickým (Sixsmith) rámováním příběhu je v naši režii (třebaže hlediska obou samozvaných detektivů jsou ve finále dle očekávání sladěna). Philomena si otevřeně říká o přízeň diváků, ale v rámci hřejivých filmů pro všechny věkové kategorie si přes svůj populismus zachovává důstojnost, jaká je k vidění čím dál vzácněji. 75% (06.03.2014)

Martin je za škandalóznych okolností prepustený z postu zahraničného korešpondenta BBC. Náhodné okolnosti ho počas návštevy jedného z večierkov "spájajú" s mladou barmankou, ktorá mu prezradí krátky príbeh svojej matky. Tá pred 50 rokmi, v cirkevnom kláštore, "stratila" svojho syna. Mark chcel pôvodne písať knihu o ruskej histórii, no keďže sa mu naskytol tento komplikovaný, sociálny príbeh, rozhodne sa svoj zámer na poslednú chvíľu zameniť. Philoména však má o prosbu navyše. Chce, aby jej pomohol strateného syna nájsť. Veľmi, veľmi pekný film s množstvom príjemných, obyčajných, ľudských "frkov", narážok na gayov či cirkev, ktorá po stáročia využívala a ničila životy obyčajných, nevinných ľudí. Bez ohľadu nato, či som veriaci, alebo nie (inak nie som), snímok otvára a zároveň zodpovedá množstvo otázok ohľadom viery, či priateľstva v každom veku, akéhokoľvek druhu, citu, porozumení či hnevu. Nebyť toho záverečného perfekcionizmu príkladného správania, mohol to byť čistý priestrel. Pokiaľ má tento film niekto v poradovníku a stále váha, tak nečakajte. Nebudete ľutovať. Inak, "Judi Dench" je veľmi sympatická staršia pani. (11.06.2014)

Nenásilné morální popichování, které sice vyžaduje vážnost a notnou dávku divácké empatie, avšak v suchém britském podání vyznívá minimálně stejně kouzelně a pozitivně, jako kdyby režii zastoupil Richard Curtis a hlavní roli si střihl Bill Nighy. Steve Coogan je výtečný ve své poloze novináře na rozcestí mezi pragmatickou prací a osobním životem, zatímco Judi Dench rozdává radost nejen svým krásným herectvím, ale i veselou aurou a vtipným nadhledem, jaké její postava většinou vyzařuje. A společně s emocionálně pestrou zápletkou, příjemným soundtrackem a zkušenou režií úspěšného anglického veterána to vše dává dohromady velmi povedený snímek, který na letošních oscarových listinách nedělá vůbec žádnou ostudu (což ostatně nebývá zdaleka zvykem).. 75% (01.03.2014)

Je ušlechtilé neopouštět své zásady, protože ten, kdo umí ublížit, je vždy člověk, ne Bůh... a za schopnost odpustit je vypsaná odměna v podobě poznání, že na mě někdo vzácný nikdy nezapomněl a vrátil se zpět, domů... A kromě herectví Judi Dench, i jejího umění stárnout, mě nepřestane fascinovat zvláštní zvrásnění její tváře, neznalost skutečného věku by mohla vyvolat moje dudlání směrem k maskérům, za zfušovaný make-up :-). (27.02.2014)