Orfeova závěť

Mistrův testament. Těžce uchopitelné a málo docenitelné bez předchozí znalosti Cocteauovy tvorby. Surrealisticky poetické dílo, které ho, dle vlastních slov, odkrývá až na kost. Motiv Orfea a dalších pouhým prostředkem glorifikace významu básníků jako nadčasových bytostí a seznámení diváka, pěkně po lišácku oklikou, s autorem samotným. Lze jen těžce vyjádřit význam básníků, protože jsou odsouzeni k věčnému životu. Navíc, kromě miliardy těžce interpretovatelných symbolů a alegorických hrátek, to byla i docela sranda :) Milující se pár intelektuálů a ošklivý pes u mě vedou (04.03.2011)

Seminární práce studenta druhého ročníku filosofie. Cocteau se zuby nehty drží romantické představy umělce a snaží se najít výměr básníka. Jenže jeho "ponor" do duše je vlastně mělký a banální - bez ladu a skladu vrší na sebe Junga (archetyp v moderní době), Augustina (duše jakožto spojnice minulosti a budoucnosti), reflektuje spor vědy a mystiky (rozhovor s vědcem), homosexuální kult oduševnělé mladosti (Symposion)... pokud se někdo chce na sebe zálibně dívat, od toho je tu zrcadlo, a nikoliv film. (02.05.2011)

...vždycky si při vzpomínce na toto vybavím Eliotovu zlomyslnou poznámku ke Cocteauovi: "...jiskřil duchaplností... ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to jen zkouška na nějakou významnější příležitost" (Robert Craft, Igor Stravinskij, Deník ze společných cest, Supraphon, Praha-Bratislava, 1968, str. 35). V podstatě pak souhlasím s uživatelem mortak - je to hodně narcistní, nesourodé, teorematické. Nemluví to bez znalosti odkazů a i ty jsou podle mne vymyšleny asi tak, jako kdybych otevřel encyklopedii, zabodl prst a heslo použil do filmu - neprožité je to slovo... Samozřejmě některé postupy jsou z pohledu banality běžné kinematografie hodnotitelné jako výsostně nové, případně úžasné. Nicméně statičnost, staroba a především určitá bezvýznamnost - ve smyslu "bez tahu na bránu" "beze smyslu" - tohle všechno tu novost sráží. Lehkost francouzského espritu se všemi klady i zápory. (15.03.2012)

Orfeova závěť je podmanivým rozžehnáním se Jeana Cocteaua se světem vtěleným ve film, čili: s proteovským zrcadlem pravdy a snu. Motivy a obrazy využité v jeho starších snímcích se vracejí a mytologie lidského života, dosud jen tichou archeologií ošetřované střepy, se skládá ve velkém dramatu Života a Lásky, jejichž pravým jazykem je Umění. Ač závěť je to dílo mimořádně vitální, dynamické, a to i přesto, že jej povléká stříbrná moudrost. Ostatně, jak napsal Ramón Lull ve své Knize o Příteli a Miláčku, když se ptali Přítele, „v kom je láska větší, zda v Příteli, jenž žije, či v Příteli, jenž umírá?“ – Odpověděl, že v Příteli, jenž umírá. – Proč? – Poněvadž nemůže býti větší v Příteli, jenž umírá z lásky, a může býti v Příteli, který z lásky žije.“ (24.06.2010)

Jeden by si myslel, že to bude intelektuálně nesmírně náročná slátanina pouze pro Cocteaua a pár jeho blízkých.. a ona je to přitom taková milá legrácka pro každého (chvílemi se mi zdálo, že Jean a Jára neměli společné jen iniciály). Zabývat se tím, jestli Cocteau byl nebo nebyl příliš zahleděný do sebe, je podle mě plýtvání časem. Chci-li natočit film, snažím se najít co nejzajímavější téma. Jsem-li já sám dost zajímavý, proč to točit o někom/něčem jiném? Je tu pochopitelně spousta vážných momentů k zamyšlení („If you wait long enough.. you change into a waiting room.“), stejně jako více či méně vyvedených vtipů (intelektuální milenci jsou skvělí.. a ten pes.. ten PES!). Jo, tohle budu chtít vidět znovu. (04.10.2011)