OUTsideři

Těžko se mi hodnotí OUTsideři. Z hlediska režie nic světoborného. Ani scénář, krom pro mě neznámé nemoci opravdu nic moc. Každý jsme ale nějaký a první pohled není to, čím opravdu jsme. Není. Uvnitř nás se skrývají osoby kolikrát úplně jiné, než na první pohled vypadáme. A každý z nás má nějaké cíle. A bohužel, zdraví je něco, co nemáme všichni takové, jaké bychom si přáli, či zasloužili. Kurva kurva kurva, fuck fuck, huuuuuuuu kozy. Bohužel existují nemoci, které jsou takhle hrozné. Není od nich pomoci. Možná se dají utlumit, ale toť vše. Bohužel. (30.07.2015)

Snímek, který mě skutečně bavil. Líbilo se mi, jak se herci zhostili svých rolí, líbilo se mi celkově tohle road movie a jsem rád, že se na různé nemoci upozorňuje cestou, která není nutně dramatická. Tohle mi sedlo a všichni tři hlavní mladí herci jsou naprosto úchvatní a uvěřitelní. Bavil jsem se a navíc to mělo i uvěřitelné emoce. Možná jsem se měl nejdříve podívat na originál, abych byl trochu objektivnější, ale tohle se mi líbilo. (30.07.2015)

Jakoby to bylo včera, když jsem přišel do jednoho krásně upravenýho žižkovskýho baru pátý cenový, objednal si rovnou dva panáky pěkně odstátýho Božkova a kopnul je najednou do palice, aby ten den aspoň za něco stál. Osazenstvo baru bylo vskutku na úrovni, byl tam jeden fundovaný motorkář, vynikající především svým talentem rozmlátit člověku bezdůvodně lebku hned při prvnim setkání, roztomilá šlapka, která byla víc HIV než člověk a jeden dědula, co prej rád mladší kluky, no proti gustu.... Každopádně jsem zrovna nečuměl na nějaký film a tak jsem sem zavítall, po obhlídce všech štamgastů jsem do palice poslal další dva rumy a začal uvažovat o tý šlapce. Mezi tím přišli do lokálu tři týpci, kteří tak nějak postrádali vlasy, jinak se dá říct taky plešatí, ale proč to neopsat, že. Od pohledu byli sympaťáci, vyznavači lyrických projevů a především asertivního vystupování ve společnosti. Řekl jsem si, že bych se s nima mohl po jejich jít skamarádit, není totiž nic lepšího, než si vožrat hubu ve společnosti erudovaných kritiků sociálních hodnot. Abych se vyrovnal jejich stavu, mávnul jsem na barmana a ukázal, že chci další tři rumy. Bůhví, proč přitáhl čtyři, ale nejspíš proto, že jsem ukazoval dvěma rukama. Na šlapku už jsem nějak zapomněl, odtáhla totiž s tim bikerem na hajzl. No, abych to zkrátil, nakapal jsem do strojku další 4 kousky a vydal se směrem k boxu, kde seděli dřív zmiňovaní jinoši. Cestou jsem sice dvakrát spadnul a málem si zlomil nohu, ale došel jsem. Chtěl jsem je pozdravit a říct: "Čus, chlapi, tak jak ta Sparta dneska čutala?" Načež by se zasmáli, přizvali mě k sobě a zlískali bychom se společně. Jenže jak jsem tak otevřel pusu, vypadlo ze mě:"Kundy plešatý, použili jste dneska anální bělidlo, nebo vám tak svítěj zuby, kreténi?" Co následovalo nebudu blíž specifikovat. Jen bych na svou obhajobu chtěl říct, že jsem ten večer trpěl Touretteovým syndromem. (25.01.2016)

Nevim jak to tyhle "disease filmy" dělaj, ale tenhle obzvlášť byl neuvěřitelnej. Na to jak jsou ty nemoci hrozný, je to šíleně vtipný, a zároveň šíleně dojemný. Střídalo se to ve mě minutu po minutě, pocity smíšený jak dnešní Frantíci. Rád sem po dlouhý době viděl Deva, Patricka a Kyru.. Krásnej snímek, fakt krásnej. Plnej počet, bez jakýkokoliv váhání! (09.04.2015)

Nemůžu začít jinak než: Německá verze byla lepší! Herci uvěřitelnější, příběh kompaktnější. Road movie tří lidí s velkými potížemi nepřináší přenesením do Ameriky nic nového. Legrační, že dva z nich hrajou Briti. ___ Ale vcelku to ujde. Ne zrovna k nadšenému juchání, ale usledovat se to dá v pohodě. SHRNUTÍ: I cesta může být cíl. Ale cílem může být i cíl. (07.01.2021)