OUTsideři

Tak to mi sedlo, jak pěst do oční jamky nebo jako prdýlka mimina na nočník! Vynikající mix humoru a smutku zároveň se mi moc líbil. Originální není nápad tohoto road-movie, ale každopádně originální je posádka auta (vlastně aut), o nichž to všechno je. Anorektička Marie, úzkostlivě čistotný Alex a hlavní postava, Vincent, který nedokáže ovládat své tiky a křeče. Přihody, které zažívají během své cesty k moři nejsou nijak atraktivní, přesto diváka přitáhnou a lehkými doteky humoru, vyplývajících z jejich diagnóz spolehlivě pobaví. Asi to není na čistých pět hvězd, ale vtipným filmům o vážných věcech fandím a tak je to u mě za 5! (26.05.2015)

Nevim jak to tyhle "disease filmy" dělaj, ale tenhle obzvlášť byl neuvěřitelnej. Na to jak jsou ty nemoci hrozný, je to šíleně vtipný, a zároveň šíleně dojemný. Střídalo se to ve mě minutu po minutě, pocity smíšený jak dnešní Frantíci. Rád sem po dlouhý době viděl Deva, Patricka a Kyru.. Krásnej snímek, fakt krásnej. Plnej počet, bez jakýkokoliv váhání! (09.04.2015)

Z přitažlivého námětu mi létali motýlci v šourku a z obsazení se mi vlila krev do mého věčně plandajícího čůráka. Výsledek však přetéká všemi typickými klišé současné americké nezávislé scény. Že jste to vy, tak vám je seřadím podle závažnosti - zaprvé uchorvoucí a střevatrhající hudba, jejíž bezmezná příšernost je věčným ekvivalentem "poslední kapky". Zadruhé nudná traumata a daddy issues vždy vlající těsně za prdelemi hlavních hrdinů, napjatě vyčkávající na své slavné odhalení a to za jediným účelem - lacině z diváka vyždímat kbelíček krokodýlích slziček. Za třetí klasické, bžilionkrát uhovněné schéma o třech aktech - 1) odlehčené seznamování a pošťuchování, 2) postavy nasazují vážné ksichty, chrlí na sebe své tragické osudy a ukápnou první slzičky. A nakonec 3) krize, krize, píčo, krize, celý film je nasáklý slzami, nemocnice, přepadení, rakovina prdele, zkrátka klasické vyvrcholení, který zákonitě končí nějakým teploušským lízáním koulí a kaďáků. Když to vezmu kolem a kolem, tak bych byl pravděpodobně nadšený, nevidět takovou výstavní, rádoby indie mrdku už třitisícečtyřistaosmdesátpětkrát, ale jelikož jsem ji už třitisícečtyřistaosmdesátpětkrát viděl, tak mi nezbývá, než poslat tvůrce do prdele s třemi stěží zaslouženými hvězdami a výhružně zdviženým ukazováčkem. (02.04.2015)

Jakoby to bylo včera, když jsem přišel do jednoho krásně upravenýho žižkovskýho baru pátý cenový, objednal si rovnou dva panáky pěkně odstátýho Božkova a kopnul je najednou do palice, aby ten den aspoň za něco stál. Osazenstvo baru bylo vskutku na úrovni, byl tam jeden fundovaný motorkář, vynikající především svým talentem rozmlátit člověku bezdůvodně lebku hned při prvnim setkání, roztomilá šlapka, která byla víc HIV než člověk a jeden dědula, co prej rád mladší kluky, no proti gustu.... Každopádně jsem zrovna nečuměl na nějaký film a tak jsem sem zavítall, po obhlídce všech štamgastů jsem do palice poslal další dva rumy a začal uvažovat o tý šlapce. Mezi tím přišli do lokálu tři týpci, kteří tak nějak postrádali vlasy, jinak se dá říct taky plešatí, ale proč to neopsat, že. Od pohledu byli sympaťáci, vyznavači lyrických projevů a především asertivního vystupování ve společnosti. Řekl jsem si, že bych se s nima mohl po jejich jít skamarádit, není totiž nic lepšího, než si vožrat hubu ve společnosti erudovaných kritiků sociálních hodnot. Abych se vyrovnal jejich stavu, mávnul jsem na barmana a ukázal, že chci další tři rumy. Bůhví, proč přitáhl čtyři, ale nejspíš proto, že jsem ukazoval dvěma rukama. Na šlapku už jsem nějak zapomněl, odtáhla totiž s tim bikerem na hajzl. No, abych to zkrátil, nakapal jsem do strojku další 4 kousky a vydal se směrem k boxu, kde seděli dřív zmiňovaní jinoši. Cestou jsem sice dvakrát spadnul a málem si zlomil nohu, ale došel jsem. Chtěl jsem je pozdravit a říct: "Čus, chlapi, tak jak ta Sparta dneska čutala?" Načež by se zasmáli, přizvali mě k sobě a zlískali bychom se společně. Jenže jak jsem tak otevřel pusu, vypadlo ze mě:"Kundy plešatý, použili jste dneska anální bělidlo, nebo vám tak svítěj zuby, kreténi?" Co následovalo nebudu blíž specifikovat. Jen bych na svou obhajobu chtěl říct, že jsem ten večer trpěl Touretteovým syndromem. (25.01.2016)

Remake německého filmu Vincent jede k moři. Z kategorie amerických remaků tento patří mezi velice povedené, možná proto, že se jej ujala nezávislá scéna. Každý z filmů má svou krásu, přesto o chloupek bližší mně byl německý originál. Road Within postrádá takovou tu přemýšlivou lehkost, nenásilnou poetickou empatii, zatímco americká verze někdy více tlačí na pilu, klade víc důraz na sentiment a extremizaci projevů Touretteova syndromu, nehledě na fakt, že tvůrcům mírně uniká podstata této choroby. Jedním dechem však dodávám, že Road Within je film dobrý, zábavný, milý, krásný a silný. Subjektivně možná paradoxně doplácí právě na to, že je remakem. Herecké obsazení je výborně zvoleno a výborně baví i dvojice Robert Patrick a Kyra Sedgwick. (17.04.2015)