Reklama

Reklama

Číslo dvě

(festivalový název)
  • Francie Numéro deux
Drama / Experimentální
Francie, 1975, 88 min

Obsahy(1)

Jean-Luc Godard se po pěti letech kolektivní práce najednou ocitl sám. V Paříži na Montmartru si koupil malé prostory, kde se pokusil nalézt nový směr své tvorby po rozpadu Skupiny Dziga Vertov. To jsme v roce 1973. V listopadu 1974 má za sebou už další filmy a pracuje ve svém studiu Sonimage v Grenoblu, kde ho navštívil producent Georges de Beauregard a nabídl mu, aby natočil remake U konce s dechem. Godard se rozhodl pro pokračování, které by se jmenovalo U konce s dechem číslo dvě nebo Číslo dvě (U konce s dechem). Nakonec vznikl film, který se slavným debutem nemá nic společného. Jde o autobiografickou esej, v níž je děj jen nepodstatným detailem. Režisér věrný svým antropologickým studiím se rozhodl natočit etnolografickou anketu o mravech kmene nebo komunity, který/která přežívá na sídlišti pro sociálně slabé. Anketa je to dosti krutá a syrová. Týká se dětí, jejich rodičů i prarodičů. Tematika sahá od stolování přes manželské soužití až po sex. Otázky sexuality jsou pojaty velmi otevřeně, takže film byl občas označován za pornografický, což je samozřejmě naprosto scestné. Nicméně kvůli scéně felace v detailu nebo scéně, kdy rodiče vysvětlují svým dětem, co to je pohlavní styk, byl do 18 let nepřístupný. Tyto okolnosti vyvolaly spíše nežádoucí reklamu, protože sexualita je zde instrumentem komunikace anebo nekomunikace. Veškeré zdánlivě pornografické záběry jsou oproštěny od jakékoliv lačnosti po ukojení, kterou v nás má tato produkce a priori vyvolat. Ostatně celý film sledujeme na televizních obrazovkách a postupně pochopíme, že mnohem důležitější je střihové pojetí - jak slyšíme i v komentáři: „Jde o to ukázat dva různé obrazy vedle sebe a jeden stejný obraz dvakrát… Byl jednou jeden obraz. Byly jednou dva obrazy… Byl dvakrát jeden obraz." Tento binární systém je podstatný pro uchopení díla. Godard vlastně nabízí jakousi reality show lidské každodennosti, což je formálně umocněno tak, že sledujeme současně scény na televizních obrazovkách a na filmovém plátně. Zároveň hlavním tématem je především tělesná nahota a s tím spojená i nahota duševní. Měla vzniknout filmová esej a la Michel de Montaigne, čemuž je podřízen styl a forma. Obsah je naopak velmi aktuální, protože se vztahuje k sociálně-politickým problémům, souvisejícím s událostmi konce šedesátých let ve světě. Zároveň jde o první významnější počin točený na video, které začíná Godard čím dál tím lépe ovládat. Film je snímán více kamerami zároveň, účinkuje v něm šest neprofesionálních herců a vše spočívá především na režisérově práci ve střižně, kdy obraz se průběžně rozděluje na jeden až čtyři různé výjevy. Další zásadní rozkol: Godard uvádí film v roce 1975 na festivalu v Cannes a během tiskové konference tvrdě kritizuje své staré přátele Truffauta, Rivetta a Chabrola. Konec politiky a nové vlny, přichází nový GOD-ART! (Letní filmová škola)

(více)

Recenze (7)

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Jaký stín, jaký člověk, tam, za obrazem tlačí obraz, nebo ho táhne; který dělník mimo záběr táhne nebo tlačí kamerový vozík?“ Tak se ptá Marcel Hanoun ve své knize Cinéma cinéaste, Notes sur l’image écrite, s. 72, z roku 2001, symptomaticky režisér artového ghetta mimo ideologický hlavní proud, režisér, jenž nikdy nezažil ideologickou frenezii jako Godard, pouze frenezii uměleckou… Jak je možné, že tehdy doznívající maoista (1974) souzněl s tehdy pomalu dožívajícím artloverem (2001)? Nejen kinemarxismus, ale každé skutečné umění totiž vždy uchopuje samo sebe jakožto tvořící se; simultánnost identity i procesu svého vytváření; vědomí svého nevědomí = svých podmínek vzniku – ať už výrobních, nebo tvůrčích. Jen tak se rodí vědecké teorie a filosofie, jež nezapomínají na svět, a umělecká díla, která nás nenutí zapomínat na život. Má tedy tento film stát na pozvolném předělu mezi Godardovým kinemarxismem a jeho pozdním básněním o filmovém obrazu, jak to dělal od pozdních 70. let až do smrti, obdobně jako raný „filmový“ Godard 60.let stojí v nějakém protikladu k „upovídanému“ Godardovy jeho audiovizuálních esejí? To je jen další příklad falešnosti uvažování v jednoduchých časových škatulkách, jimiž se uvažování o kinematografii a kunstfilmologie často ukájí: můžeme totiž naopak opět souhlasit s Hanounem, že „mezi psaním kamerou a četbou filmu neleží než kontinuita pohledu.“ Stejně tak pohled na všechna Godardova „období“ je bude muset odhalit jako kontinuitu jednoho pohybu rodícího se a sebeuchopujícího se skutečně uměleckého filmu - pohled to bude těžký, jelikož už bude patřit k prolegomeně ke každé příští filmové metafyzice, jež se bude moci stát vědou. Protože současná doba, kde konformismus hegemonní buržoazní ideologie zaslepuje diváky, diváky nechápající, jak je možné v přirozenosti a jediné možné přirozenosti - protože uměle stvořené režisérem… - spojit film, sociologii, úvahu o podstatě filmu ve vztahu obrazu a zvuku, video, rození dětí, bídu, Francii, svět, hlas a myšlenku s úvahami o rození filmu, který právě sledujeme („vždycky tu bude slepá soldateska střílející po světle,“ s. 77)… protože tato současná doba není dobou příští, tou, která už pro sebe pochopí, že každé pravé umění je zároveň "marxistické"! A proto se mohl shodnout Godard a Hanoun: „Skulinou spánku se vplíží obraz“ (s.72). Spánku, jenž probouzí nevědomí, jež probouzí sny, jež probouzí imaginaci, jíž musíme dát všechnu moc, aby mohli vznikat filmy jako Godardovy, které lidé dnešní doby nechtějí chápat, nebo filmy jako Hanounovy, které kvůli nedostatku prostředků často ani vzniknout nemohly, a tak ani nemusely být vzápětí nepochopeny… ()

Katullka odpad!

všechny recenze uživatele

Nebojme se zdůraznit, že to byl prostě šit. Nebojme se jít proti Godardovi. Proč bychom ho měli uctívat, i když sám tvrdil, že tohle nemá nic s "novou vlnou" společného. Nestrkejme hlavu do zadnic a přiznejme, že to bylo fakt o ničem. // 38. LFŠ UH 2012 ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Zpočátku mi to určitým způsobem i docela sedlo, jelikož to byla taková typická godardovina, tz. zmatená změť myšlenek filozofických i pseudofilozofických, zajímavých i zcestných. A ačkoli mi tohle nikdy nesedlo, aspoň něco zajímavého to v sobě mělo, včetně toho nápadu s obrazovkami. Jenže později z toho už nic nebylo, jen ten nápad s obrazovkami vydržel až do konce a stejně se mi po čase taky omrzel. Myšlenkově mi i takové Godardovy filmy, jakými jsou třeba Norte muisque nebo Král Lear, daly víc. Trochu to ale zachraňuje fakt, že se tu aspoň něco "děje" a není to až tak nahodilý sled scén. Dokonce to má i něco jako konec! I přesto mi to ale moc nesedlo, ze změti myšlenek se stala změť témat, která jsou jen nahodile podaná a ani tu každodennost mu v tom nežeru, jelikož je zcestně podaná stejně jak ta témata, kterým se to jakože věnuje. A změť myšlenek mi sedí víc, než změť témat. Vím, je to hlavně experiment, ale nepřišel mi ani povedený, ani zajímavý. A když už mi i většina Godardových filmů přijde lepší, tak to už je co říct... 2* ()

Lou_DLy 

všechny recenze uživatele

nejdivnější film, co jsem kdy viděla. a to znám nazpaměť celýho lynche. zatim tak nějak rozpačitě 2. asi to musí dozrát. nebo nevim. ()

Kate9 

všechny recenze uživatele

Kdyby se mě někdo přímo po skončení filmu zeptal, o čem to bylo, asi bych jen blbě mlčela. O sexu, mužích, ženách, politice, každodenním životě...jako všechny filmy. Ale v tomhle případě prostě nejste schopni pochytit smysl toho, co tam ti lidi říkají. A přitom se zdá, jako by se bavili o úplně všedních věcech, ale ve finále to všechno vyznívá šíleně složitě. Totéž se dá říci i o vizuální stránce filmu, celou dobu jste nuceni dívat se na scény sestávající z 2-3 malých televizních obrazovek, což opravdu není oku lahodící. A asi jsem nebyla sama, kdo si to myslel, když jsem šla z kina, zaslechla jsem rozhovor dvou slečen, které byly z filmu evidentně více než rozladěné: "Jsem nasraná." - "Hm, jako jo no, nevim." - "Víš jako, proč tohle vůbec natočil? K čemu to je? Bolelo to do očí." - "Přitom se z toho dal udělat tak hezkej příběh..."... Narozdíl od slečny si myslím, že z tohohle se hezkej příběh prostě udělat nedal. Ale s tím, že to "bolelo do očí", se nedá než souhlasit. Bolelo to jak do očí, tak i do duše. Všechno, na co jste koukali, bylo deprimující, nepříjemné a frustrující...a ani nevíte proč. "U tohoto Godardova filmu bych vám měl popřát, aby se vám ten film nelíbil." Teď už asi chápu, co těmito slovy chtěl pan uvaděč před začátkem projekce říci. A jeho přání bylo plně vyhověno, nelíbilo se mi to. A tak to má asi být...nevím. ()

rivah 

všechny recenze uživatele

Francouzská každodennost té doby zachycená videem a promítaná z několika obrazovek. Zajímavé jen místy.(50%) ()

Reklama

Reklama