Vdaná žena

Je to krásně udělané, ale zároveň se na tom objevuje godardovská nuda – to, na co dneska žehrají diváci Socialisme (a já to vidím i v Nouvelle vague), je tady asi poprvé – jeden z mých nejbolestnějších zážitků z Godarda je Žít svůj život – tam tu nudu rozhýbal, všechny formální hry (novinové titulky – DANGER se měni na ANGE), kapitoly, mezititulky, dialogy doprovázené záběry na nahou kůži milenců (Hiroshima mon amour – napadá mě, jak moc tohle v Personě a Ze života loutek vykrádal Bergman – bílé záběry), tam měly pro mě smysl a půvab – tady je to bez toho. Film je námětem podobný O něčem jiném – Chytilová byla prostě krutě dobrá, dodnes je nedoceněná. (18.12.2011)

Film jako velké interview, černobílý ale neskutečně barevný. Dotyky, samé dotyky, včetně dotyků slova. Vdaná Nevdaná žena je velmi lehkomyslná, sama to připouští. Naopak pohodlná. Pohodlná, vyhýbajíc se zásadním rozhodnutím. Režie se Godardovi opravdu povedla. Někdy sledujete negativ a někdy se obraz otočí o 90 stupňů. Rozdělení do kapitol se mi taky zamlouvalo. Úžasný je i trailer. Rok 1964? A byly na takové experimenty prachy. Dnes jsou pouze na propagaci buzerantů. (23.01.2012)

Jean-Luc Godard patří mezi ty režiséry, které si buď zamilujete a nebo naopak. Vdaná žena odpovídá přesně tomu, co se o tomto režisérovi píše v poslední stati jeho zdejší biografie. Je to pocitová, velmi krásná dotyková záležitost s mnoha vloženými obrazy a poetickým duchem. Opět jeden z těch originálních zpracování, kde musím přemýšlet o tom, kam si Godarda zařadím do budoucna, ale jedno vím jistě, že to je jeden z těch režisérů, kde si musím dát pauzu do jeho další filmové projekce. (08.09.2014)

Nesmierne naliehavý milostný príbeh, ktorý sa vymyká akýmkoľvek zaužívaným schémam. Môže slúžiť ako názorný príklad pre všetky budúce pokusy spracovania ľúbostnej témy . Žena na pochybách síce neznie ako originálny námet, no váha rafinovanosti s akou Godard nakladá pridáva celkovému rázu nevídaný efekt. Film má i v medziach dnešnej doby znamenitú výpovednú hodnotu. Škoda len, že nemá rovnako čestné miesto na diváckom vedomí ako omnoho slabšie pokusy v priekopníctve "ľúbostnej drámy". Dokonca by som tento film radil i k žánru psychologickému vďaka mnohým podtextom ktoré načrtol, ale zaujímavým aspektom je i veľmi totožná podobnosť s hraným dokumentom pri niektorých scénach. Veľkým plusom filmu je krásna a nevtieravá poetika z ktorej sa dá ťažiť mnoho duchovna a variovať sa viacerými stranami. Ako metaforický prvok je nápomocná vo veľkej miere kamera. Vyzdvihujem scénu s negatívom. Perfektná réžia, skvelí herci, najmä šarmantná Macha Méril. Film ako má byť. (11.10.2012)

Co všechno dal Godard postmoderně a v tomto případě především kulturním studiím? Subjektivita ženy post-industriálního konzumního věku formující se na pozadí reklamních diskurzů; vztah k vlastnímu tělu získávaný nejen z dotyku s milencem, ale stále častěji a stále více z dotyku se stránkou z ženského žurnálu. Ryze osobní dilema ženy snažící se najít jistotu citu a lásky (který muž je ten pravý) fúzuje s dilematem ženy, která neví, co chce, obecně. Výběr mezi muži a nemožnost výběru – orientace ve světě a nemožnost vlastní, okamžité (naše postava miluje přítomnost) a jisté cesty. Projev: intimní promluva složená ze směsi fragmentů, neumožňující a nenabízející jistotu vůle; intimnost osamělého duševního života nenabízející jistý smysl. Výsledek: nerozhodnost, pasivita, věčné doteky a slova nenabízející rozřešení. Oproti pozdějším filmům je zde však ženská postava vyobrazena nejednoznačně, možná spíše v pozitivním světle – sice se pomalu nevědomě podřizuje pasivitě, v níž se musí prosadit vůle nikoliv její, ale cizí, nicméně ve svém dilematu a pochybách o „osudu“ a „světu“ svým způsobem vzdorující. /// Godard už zde geniálně přerývá fikci osobitým dokumentaristickým stylem či spíše etnologií západní současnosti = média, reklama, rámování některých scén, dialog/ interview. (08.12.2015)