Režie:
Jean-Luc GodardScénář:
Jean-Luc GodardKamera:
Raoul CoutardHudba:
Michel LegrandHrají:
Anna Karina, Paul Pavel, Sady Rebbot, Peter Kassovitz, Jean-Luc Godard, Jean-Paul Savignac, Henri Attal, Gérard Hoffman, André S. Labarthe, Dimitri Dineff (více)Obsahy(2)
Nana (Anna Karinová) je krásná dvacetiletá Pařížanka, která záměrně opustí svého manžela i malého synka, aby se mohla stát herečkou. S tím málem, co si jako prodavačka vydělá, se však nemůže pustit do uskutečnění svého snu, a proto se rozhodne získat peníze prostitucí. Brzy se jí ujme pasák Raoul, který ji naučí všechny triky, bez nichž se v tomhle byznysu neobejde. Po čase se Nana zamiluje do mladého umělce a pokusí se s prostitucí skoncovat. Raoul však nehodlá pustit jednu ze svých nejlukrativnějších komodit z ruky... (HBO Europe)
(více)Videa (1)
Recenze (57)
Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) ()
Moje úplně první setkání s francouzským režisérem Jean-Luc Godardem a hned naprosto brutální živočišná palba. Režisér vlastně nevykresluje příběh klasickou formou. On ho promítá v několika kapitolách a ty rozděluje na několik záběrů. Každý pojmenovaný a každý se svojí vlastní myšlenkou a podstatou. Některé momenty jsou lepší, jiné horší, ale nebýt závěru, asi bych tady tak kladné hodnocení nedal. ()
Listování knihou, kterou Godard napsal v době, kdy mu ještě šlo rozumět. Na úvod každé z dvanácti kapitol, jež film rozdrobují do několika epizod, jsme stejně jako v některých románech stručně informováni, nač se těšit. Sevřené, vygradované drama logicky není na pořadu dne. „Jak“ se stává důležitějším než „co“. Každá kapitola je mírně odlišná (střihem, délkou záběrů, svícením, prostorem ponechaným textu, náladou), všechny spojuje Anna Karina v nejednoznačné (využívá, nebo je využívána?) roli mladé dívky, která by ráda věřila, že ví, jak smysluplně žít svůj život. Spontánnost a hravost její i celého Žít svůj život se vzpírá snahám o racionální analýzu. Třeba vidět a užít. 80% Zajímavé komentáře: Radko, Anderton, Madsbender ()
Dokonalost není potřeba detailně analyzovat, stačí se ní nechat unášet. Tento Godardův film jsem s odstupem času viděl dnes už potřetí a považuji ho za dokonalý a dlouhodobě za režisérův nejlepší (byť se teď u mě co do největšího zážitku z Godardovy tvorby začal prát s Bandou pro sebe :)). Dokáže na mě pokaždé hodně zapůsobit komorním dramatem mladé ženy svedené vlastním rozhodnutím a osudem na špatnou stranu, upoutat všemi nápaditě vyladěnými záběry v jednotlivých střípcích a kapitolách tak, že mi zde vůbec nevadí ani délka záběrů, krásnou hudbou a v neposlední řadě půvabnou a herecky excelentní Annou Karinou v jedné z její životních rolí. Nejoblíbenější scéna: Příjemně poetická chvilka v 6. kapitole v doprovodu šansonu Jeana Ferrata. Nejzábavnější: Přeci balónek a taneček u kulečníku! Nejpůsobivější: Rozhodně kapitola poslední. Nejdřív silný vrchol romance, poté tragedie. Nejsymboličtější: Pro mě osobně 11. kapitola. Pamatuji si, jak mě kdysi poprvé ono filozofování s dědouškem o slovách, mlčení a samotě dostalo do transu, až časem jsem v něm postřehl i dříve přehlédnutý nadhled. Ale pořád je to stejně kouzelné a má v sobě jako celý snímek podmanivou atmosféru. Filmové umění dělané s láskou, je to vidět i slyšet... ústřední hudební motiv se mi okamžitě zapsal do srdce. [95%] ()
Začínal jsem s předsudkem a opatrností, končil okouzlen a zdrcen. Očekával jsem intelektuální užvaněnou onanii a ona je tu vlastně nemilosrdně vysmívána. Formální komedie už od úvodních tónů tklivého hudebního doprovodu jednotlivých obrazů. Detail zprava, detail zepředu, detail zleva a... Obraz první, začínáme. A detailem zezadu. Godard si s filmovým vyprávěním prostě hraje po svém a je na vás, jestli na jeho pravidla- nepravidla přistoupíte. Tentokrát jsem se nechal unášet pohledem do živých či lépe živoucích očí krásné (hodné!) Nany. Strach, štěstí, láska, lhostejnost, humor, vše se v nich zatřpytí, stačí se dívat. V 11. kapitole jsem se i upřímně zasmál, došlo totiž na onen výsměch. Nejprve se dozvíme, že čím více mluvíme, tím méně slova znamenají a pak přijde právě ona smršť intelektuálního žvanění. Já se tu díky Godardově vzkazu prostřednictvím Nanina pohledu na diváka (ještě měla mrknout) začal smát a přestal poslouchat, nikoliv se dívat. A pak přišel závěr a já si najednou přál, aby to byla hloupá romantická komedie, která končí polibkem při západu slunce. Za svlékání do naha bych Naně pak dal asi i víc než pět tisíc franků. ()
Galerie (18)
Zajímavosti (9)
- Film, při němž Nana v kině pláče, je Dreyerovo Utrpení panny Orleánské. (Hwaelos)
- Struktura filmu napodobuje antickou tragédii - obsahuje jejich pět fází (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa). (Hwaelos)
- Godard se netají inspirací ve "zcizovacím efektu" G. Brechta. Proto ve snímku mluví postavy zády ke kameře, dívají se přímo do objektivu, používají se mezititulky apod. (Hwaelos)
Reklama