Žít svůj život

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)

Ani se nedivím, že Godard složil poklonu své dvorní herečce připomínkou filmu Utrpení panny Orleánské, jejímž režisérem byl Karinové rodák Dreyer. Karinová je do snímku evidentně velmi emocionálně zangažovaná, dává v plen reálie z vlastního života, to je neuvěřitelná odvaha. Díky tomu zní všechny dialogy velmi nenuceně. Filozofický rozhovor v jedenácté kapitole je náramně hravý, což bych nich nikdy nevěřila, že je možné. Samotný závěr filmu je jedna z mála částí, kterou si pro sebe celou neukradla Karinová, zde exceluje Godard coby scenárista. Hudební leitmotiv se Legrandovi velice povedl, ten konec mohl být klidně i delší, ráda bych si hudbu vychutnávala déle. (29.06.2019)

Viem, že Jean-Luc je čistokrvný filmár, ktorý všetky svoje nápady vyjadruje filmovými prostriedkami. Mám rád jeho filmy, ale Žiť svoj život nepovažujem za jedno z jeho najlepších diel. Určite je to zaujímavý a usporiadaním neštandardný film s krásnou a dobrou herečkou, ktorá mu dominuje. Vôbec neľutujem, že som ho videl, len mám pocit, že na štyri hviezdičky nedosiahol. (16.10.2014)

Obrazové vyprávění příběhu Godard pojal kapitolovou formou, tzn, že film není vyprávěn jako jeden souvislý film, ale formou několika scén - kapitol z nichž každá má svůj název, ale není třeba se bát jednotlivé kapitoly dávají velmi zdařilý celek, který nás navádí ke spoluexistování s hlavní hrdinkou. Tahle forma vyprávění umožňuje režisérovi věnovat se detailům a nechat vyniknout herecký Anin talent, nevím jak vy, ale já si Nanu zamiloval. Prostředí ostatně jak už je u Godarda, ale i mnoha dalších kluků z nové vlny působí velmi civilně až chladně, kamera se nebojí netradičních kompozic a můj kvalitní divácký zážitek překazily snad jen dvě kapitoly ke konci, při kterých jsme měl pocit, že se nám pan režisér chce zbytečně vykecávat. Tohle minus však vyrovnal konec, kdo zná francouzskou kinematografii ví, že franticí umí ukončovat hodně tvrdým KO, ale tnehle závěrečnej direkt mě fakt docela zabolel. (10.05.2014)

Po ztřeštěné komedii Žena je žena mění Godard zcela polohu a pouští se do tohoto syrového dramatu, které má být zjevnou poctou Zolovi. Smutný příběh bývalé herečky Nany, která se rozhodne "žít svůj život" a skončí jako prostitutka, je pojednán velmi syrově (i proto se možná točilo na "dokumentární" černobílý materiál - předchozí film byl barevný). Nana, kterou zahrála krásná Anna Karina, nepřestává být idealistkou ani v nejhorších okamžicích. Život se k ní však chová macešsky až do úplného konce. (02.12.2005)